Saša miloval hady. Měl doma několik terárií, kde je choval. Staral se o ně příkladně a věděl o plazech snad všechno. Proto jej překvapilo, když se jednoho dne jeden z nich zakousl do svého vlastního ocasu. O takovém chování do té doby nečetl ani neslyšel. Pozoroval hada několik dní, jak se pomalu požírá. Snažil se jej donutit, ať toho nechá, ale nepovedlo se mu to, had vytrvale pokračoval v sebedestrukci. Po necelém týdnů to bylo už divné, had se zmenšil na čtvrtinu původní délky, většinu životně důležitých orgánů, nutných k nejen požírání čehokoliv včetně sebe sama, ale i k prostému přežití, musel už plaz pohltit, přesto vytrvale pokračoval v činnosti. Po týdnu z hada zůstala prakticky jen hlavička zakousnutá tlamičkou do vlastního týla. Pokud to tak půjde dál, pomyslel si Saša, do rána se sežere celý.
Saša miloval hady. Měl doma několik terárií, kde je choval. Staral se o ně příkladně a věděl o plazech snad všechno. Proto jej překvapilo, když se jednoho dne jeden z nich zakousl do svého vlastního ocasu. O takovém chování do té doby nečetl ani neslyšel. Pozoroval hada několik dní, jak se pomalu požírá. Měl silný pocit déjà vu. Snažil se jej donutit, ať toho nechá, ale nepovedlo se mu to, had vytrvale pokračoval v sebedestrukci. Po týdnu z hada zůstala prakticky jen hlavička zakousnutá tlamičkou do vlastního týla. Pokud to tak půjde dál, pomyslel si Saša, do rána se sežere celý.
Saša miloval hady. Měl doma několik terárií, kde je choval. Staral se o ně příkladně a věděl o plazech snad všechno. Proto jej překvapilo, když se jednoho dne jeden z nich zakousl do svého vlastního ocasu. O takovém chování do té doby nečetl ani neslyšel. Měl silný pocit déjà vu, ale ještě větší starost o hada. Zavolal tedy jeho veterinářce, doktorce Vaňkové. Domluvili se na zítřejší ráno. Had mezitím požíral sám sebe.
„To je uroboróza,“ řekla doktorka Vaňková ihned, jak hada uviděla.
„Nemáte poslední dobou pocit déjà vu?“ zeptala se Saši.
„Jak to víte?“ zeptal se překvapeně.
„Je to u uroborózy běžné,“ odpověděla doktorka Vaňková věcně a prohmatávala hadovi krk.
„Co to vůbec je? Já jsem nikdy neslyšel o uroboróze,“ divil se Saša.
„Je to dost vzácná choroba,“ připustila doktorka Vaňková, „had začne požírat svůj vlastní ocas, čímž zacyklí čas. Jakmile se sežere, smyčka se přetrhne a čas se vrátí do okamžiku, kdy se had začal požírat,“ doktorka Vaňková přiložila hadovi stetoskop k plíci a na chvilku se odmlčela.
„Nic ale není dokonalé, že,“ obrátila se na Sašu a usmála se, „něco málo si zapamatujete a z toho pak vzniká v příští časové smyčce to déjà vu.“
„Ale jak se mu to stalo?“ nechápal Saša.
„Nebyl u vás poslední dobou nějaký teoretický fyzik, nebo kosmolog?“ ptala se jej doktorka Vaňková a odložila stetoskop. Sedla si k počítači a zapisovala si naměřené hodnoty, „nebo filosof, to jsou nejčastější přenašeči.“
Saša se zamyslel a po chvíli zavrtěl hlavou. Filozofů, kosmologů a teoretických fyziků se v jejich městečku moc nevyskytovalo a pokud ano, Saša je neznal.
„Možná něco zaslechl v televizi,“ pokrčila rameny doktorka Vaňková a vstala od počítače.
„Počkejte, moje přítelkyně studuje historii,“ začal Saša nejistě.
„Vážně?“ zajímala se doktorka Vaňková, „co studuje?“
„Mayský kalendář,“ odvětil.
„No vidíte a jsme doma,“ zasmála se doktorka Vaňková vítězoslavně, „Mayský kalendář, cyklický čas! Typický přenašeč uroborózy,“ začala se přehrabovat v šuplíku.
„Ale co mám teď dělat?“ zeptal se Saša bezradně.
„Doktorka Vaňková jej chvíli ignorovala, dokud nenašla, co hledala. Vyndala ze zásuvky plato prášků a podala je Sašovi.
“To jsou antibiotika, dvakrát denně půl tablety. Ještě jej budu muset dát do sádry, dokud se neuzdraví, do čtrnácti dnů by měl být zase jak hadička.„
Saša se zděsil, čtrnáct dnů v sádře! Bylo mu hada líto.
“Ale hlavně, to vám povídám, ať zas nepřijde do styku s přenašečem!„ varovala jej důrazně.
“Ale,„ zaprotestoval chabě Saša.
“Buď hadi, nebo ta vaše historička,„ vrtěla hlavou doktorka Vaňková a zalívala zbytek narovnaného hada do sádry.
“Saša přemýšlel. Doktorka Vaňková pracovala a Saša přemýšlel, ale nechtěl opustit ani své hady, ani svoji novou lásku.
„A nebyla by tu nějaká jiná možnost?“ zeptal se nakonec.
„Byla,“ pokývala hlavou doktorka Vaňková, „další cyklus a silnější déjà vu. Je to na vás,“ podala mu sádrový válec zakončený syčící hadí hlavou, „sedm tisíc korun.“
„Tak děkuji,“ broukl Saša a převzal si syčící válec.
„Kartou,“ dodal, zaplatil a opatrně odešel.
Měl pocit, že to není poprvé.