Zaslechla je u umyvadla. Bavili se o jednom z těch domů, co se měl zbourat. Adam Kábel a Vlastislav Dubovský ostatním vzrušeně vykládali, jak se dostali do jednoho ze sklepů.
„Dá se tam dostat, jedny dveře se dají otevřít,“ vykládal Vlastislav vzrušeně, ale protože to bylo poněkud dlouhé jméno, říkali mu Vlasta, Dubovský, či Dubák. Občas taky vůl, nebo kretén, ale tak si říkali všichni, takže se to často pletlo.
„A někdo tam je,“ trumfoval ho Kábel, „v jednom sklepě je mrtvolák!“
„Prý tam jezdí černé sanitky,“ ozval se Marek Václavík.
„My jsme žádnou neviděli,“ zavrtěl hlavou Dubák.
„Mrtvolák?“ zeptal se Jan Pažit, „co to je?“
„Mrtvolák je mrtvej člověk, ne asi,“ vysvětloval Adam Kábel, kterému říkali Adam a Kábel, ale taky vůl a kretén. „Mrtvej člověk, co ale žije.“
„A ten byl ve sklepě?“ zapochyboval Václavík, „a jak jste ho tam viděli, když tam nejde elektřina?“
Marek Václavík, kterému říkali Mara, Václavík, Venca, kretén a vůl, měl pravdu; v celé ulici, určené v rámci asanace centra k demolici, nešla již několik let elektřina. Staré ohyzdné secesní barabizny měly být strženy a nahrazeny novými, vzdušnými a vkusnými panelovými bytovkami. Akce se ale poněkud protáhla, protože jednou nebyli lidi, pak nebyl materiál, pak zas nebyli lidi a materiál a nakonec přišla přestavba a řešily se jiné problémy, jako kde vzít lidi a materiál.
„Tak jsem měl u sebe asi baterku, ne, blbečku,“ opáčil Dubovský.
„Sám seš blbeček,“ odpověděl mu Václavík, „už tvůj děda byl blbeček,“ dodal.
„Sám seš tvůj děda, blbečku,“ řekl mu na to Dubovský a pokračoval, „kdybych byl blbeček, tak bych u sebe neměl baterku, blbečku.“
Klásková je od umyvadla dál se zájmem pozorovala. Ta zmínka o mrtvolákovi ji zaujala.
Nejen ji, i Jan Pažit se zajímal, o jakou jde bytost, „můžeme ho vidět? Vzal bych si taky baterku,“ pravil.
Dubovský chtěl už souhlasit, ale Kábel jej zarazil, „a co za to?“
„Mám žvyxny ze Západního Německa,“ děl Pažit.
„Já mám od kamióňáků samolepky,“ přidal se Václavík.
Kábel se škrábal ve svém účesu, za který by se toho roku nemusel stydět žádný z hráčů Bundesligy a souhlasně pokyvoval hlavou. V tom ale od umyvadla přistoupila Klásková.
„Já bych šla s vama,“ řekla. „Mám čtyři Bravíčka.“
„S plakátem?“ zeptali se Pažit s Václavíkem současně.
„S plakátem,“ přitakala.
Dubovský chtěl opět souhlasit, ale Kábel jej předběhl.
„Můžeš jít s nama, ale Bravíčka si nech,“ začal a Pažit s Václavíkem chtěli protestovat, ale Kábelův pohled je rychle umlčel.
„Můžeš jít nama, když nám ukážeš prsa,“ řekl a okousané palce si zastrčil do svých plísňových riflí. Pažit s Václavíkem přestali s protesty a začali se připitoměle hihňat.
„Ty jsi debil, Káble,“ zavrtěla hlavou Klásková.
„Kábele, rozumíš, Kábele! Neříkej mně Káble, Klásková!“ supěl debil, ale protože by se to pletlo, budeme mu říkat Kábel.
„Já ti budu říkat jak chcu, Káble. A ukážu ti leda toto,“ dodala a zvedla zaťatou pěst. Pak vztyčila ukazováček a malíček ve výmluvném gestu, které podpořila vyplazeným jazykem. Otočila se a šla do lavice.
„Stydíš se, co? Janíčková mně prsa klidně ukázala,“ křičel za ní Kábel.
Klásková ho ignorovala, ale Janíčkové se na to musí zeptat. Seděly spolu v lavici, takže hned jak přijde.
Adam Kábel se opět snažil vrátit do role suveréna, „víte proč nám nechce ukázat prsa?“ zeptal se Pažita s Václavíkem, „protože žádný nemá!“
Všichni tři společně hýkali až do zvonění, ale Dubovský už s nimi nebyl.
Dubovský byl v lavici společně s Mrožíkem a sledoval záda Kláskové, která seděla před ním. Mrožík by mohl sledovat záda spolužačky Janičkové, ale místo toho si četl nový Signál, kde byla napínavá povídka o pohraničnících, kteří hrdinně zabránili jednomu reakčnímu živlovi v útěku z republiky tím, že jej zastřelili. Dubovský si o Mrožíkovi myslel, že je debil.
Mrožík by se na záda spolužačky Janíčkové mohl dívat proto, že se už vrátila z chodby. Klásková se jí ptala, „Evo,“ protože tak se Janíčková jmenovala, „tys ukázala Káblovi prsa?“
„Seš blbá, Romi?“ zeptala se Janíčková Kláskové, která se jmenovala Romana. Dívky si většinou říkaly křestním jménem a občas příjmením. Vole a kreténe si neříkaly, tak říkaly jen spolužákům.
„Proč bych ukazovala prsa tomu debilovi?“ Debil říkali všichni shodně Kábelovi. Většinou debil nebyl, většinou se s ním dalo mluvit normálně, ale když debil byl, tak byl debil prvotřídní. Na tom se shodla celá třída.
„Tak proč to říkal?“ zajímalo Kláskovou.
„Protože je to debil,“ řekla Janíčková rozhodně, což Klásková jako vysvětlení přijala. Navíc zazvonilo a do třídy vešla souška, takže všem debatám byl na tři čtvrtě hodiny konec.
Po zbytek přestávek už nepadlo o mrtvolákovi ani slovo, ale jakmile skončilo vyučování, Kábel, Václavík a Pažit se vydali směrem k chátrajícím ulicím, které snad skrývaly mrtvoláka.
Dubovský dohnal Kláskovou.
„Romano, počkej,“ zavolal na ni.
„Co je, Dube? Proč nejseš s Káblem?“ křikla na něj.
„Protože to je občas debil,“ zabručel Dubovský, ale pak změnil téma, „kdybys chtěla, tak já tě za mrtvolákem zavedu.“
„Jo? A taky ti budu muset ukázat prsa?“ odfrkla Klásková.
„Ne, ne, to vůbec ne,“ koktal Dubovský zmateně, „teda, kdybys chtěla, tak určitě jo, ale jinak fakt ne.“
Ty seš blbej, Dubovský, pomyslel si Dubovský.
„Ty seš fakt poleno dubový,“ zavrtěla Klásková hlavou, ale nijak se na něj nezlobila. Sice byl poleno dubový, ale ve srovnání s ostatními spolužáky... Klásková si uvědomila, že se jí Dubovský vlastně docela líbí.
„Tak ale později,“ řekla mu, „teď tam bude Kábl a ti dva blbečci,“ dodala, „nepůjdeme do samošky na Almu?“
Šli do samošku na Almu, kterou pak mlsali v parku. Vlastislav Dubovský vykládal Romaně Kláskové o Adamu Weishauptovi, po kterém se park jmenoval. Líbilo se jí to. Popravdě, kdyby jí vykládal o ohřívání vody, kdyby jí celou minutu líčil, jak se ohřeje o jeden stupeň a kdyby tak pokračoval, dokud by nezačala vařit, líbilo by se jí to také. Uvědomila si, že ho ráda poslouchá.
Domlsali Almu a lehce se jej dotkla.
„Tak co? Půjdeme se podívat na Mrtvoláka?“ usmála se něj.
Srdce se mu nejprve rozbušilo a pak zastavilo. Chtěl ji políbit, ale na to už bylo pozdě. Tak aspoň přikývl, vedl ji do asanační zóny a nadával si.
Nebylo to daleko, do ulice plné bezútěšných činžáků dorazili během pěti minut. Domy byly staré, špinavé, oprýskané, zchátralé, opadávala z nich omítka a občas je podpíralo lešení, aby rovnou nespadly. Vlastně jim na tom nepřišlo nic zvláštního, tak vypadala půlka města, až na sídliště. To bylo nové, špinavé a oprýskané. Jen ta omítka z něj neopadávala, ani nemohla, na panelových domech žádná nebyla.
Dubovský bez váhání zamířil domu číslo 23. Na první pohled vypadal jak všechny ostatní, horní okna vytlučená, spodní zatlučená. Na zamčených dveřích ledabyle přibitá cedule „Nezaměstnaným vstup zakázán“, což bylo absurdní, neboť v lidově demokratickém státě měl práci každý.
Přesně tu ceduli Dubovský zvedl a objevila se pod ní díra. Vstrčil do ní ruku, chvíli šmátral a pak našel kliku, dveře nebyly zamčené, jen přibouchlé. Se zavrzáním se otevřely a Dubovský vstoupil.
Klásková se zarazila. Doteď jí to připadalo jako docela prča, ale jak Dubovský pomalu mizel v šeru chodby starého domu, začala mít trochu -- snad ne strach, sama by to tak nenazvala, ale cítila se poněkud stísněně.
Když tam vlezl debil Kábl, pomyslela si, aby si dodala trochu odvahy a vystoupala po třech schodech. Vešla, Dubovský pustil kliku a dveře se se skřípotem zavřely. Otřásla se a nevědomky chytila Dubovského za ruku.
Nevšiml si toho a vedl ji do dalších schodů nahoru do mezaninu. Se zájmem si prohlížela zašedlé stěny a lustr na vysokém stropě. Tak velký snad neměla ani babička v obýváku a tady visel jen tak, hned za vchodem, divila se. Došli do jakési vstupní haly, Po stranách byly dvoje dveře, asi do bytů a před nimi dvoje schody. Jedny nahoru, jedny dolů. Dubovský se nezastavoval, šel rovnou dolů. Po několika schodech se vrátili opět na úroveň země, což jim potvrzovaly dveře do zahrady. Sklo bylo rozbité a na podlaze pod nimi byla trocha navátého listí. Dubovský ale nemířil ven, zatočil za roh, kde byly další dveře. Tyto nebyly dřevěné, vyřezávané s intarzií a zamčené. Tyto byly plechové, strohé, s velkým klíčem v jednoduchém zámku, ale odemčené.
„Už tu byli, podívej,“ ukazoval Dubovský na zem. Klásková si všimla oblouku, který v navátém listí musely vytvořit otevírané dveře.
„A už odešli?“ zeptala se.
„Co já vím,“ pokrčil rameny Dubovský a rozsvítil baterku. „Jestli ne, no tak jsou furt dole, co je mně po nich,“ dodal a ztěžka otevřel zarezlé vrzající dveře.
Osvítil schodiště. Takovou hloubku nečekala. Zatím vždy šli pět deset schodů nahoru nebo dolů po širokých chodbách s vysokým stropem, ale tady před sebou viděla úzkou a nízkou chodbičku, jejíž konec se ztrácel kdesi dole v šeru. Odhadem to muselo být tak třicet schodů, nejmíň tři metry pod zemí. Málem se jí zatočila hlava.
Ale Dubovský a světlo už klesali dolů a tak se rychle rozběhla za nimi. Dole byli rychle, chodba se opět lomila a teď vedla kamsi rovně, lemovaná po stranách zamřížovanými kójemi.
Zamřížovanými, to nebyly dřevěné laťky jak v obyčejných sklepích, to byly mříže z tepaných litinových prutů, tlustých jako prst.
„Co tady bylo?“ zašeptala Klásková, protože nahlas mluvit nedokázala.
„Asi hlavně uhlí,“ odpověděl Dubovský polohlasem, protože zde už byl a tolik se nebál. Posvítil na nejbližší sklep, kde byla v rohu skutečně hromádka uhlí a z výšky tří metrů prosvítalo denní světlo sklepním okýnkem, kterým se uhlí kdysi sypalo dovnitř.
Trochu ji to uklidnilo, ale Dubovský vzápětí dodal, „je to až na konci chodby“ a když si zase uvědomila, proč sem vlastně přišli, nálada ji opět klesla. Jen myšlenka na to, že když to dokázal ten kretén Kábl, tak to zvládne taky, ji bránila v tom, vzít nohy na ramena.
Šli velice pomalu, ale sotva minuli třetí kóji, zaslechli nějaké vzdálené úpění.
Dubovský se zastavil a Klásková se vyděsila, „to je on?“
„Není, ten jen tak slabě sípal,“ zašeptal Dubovský a i z toho šepotu bylo slyšet, že má strach. Něco nebylo v pořádku.
Vrátit se ale nemohl, vždyť tu byl s Romanou! Do smrti by si neodpustil, že by se před ní zachoval jako zbabělec! Pokračoval tedy dál. Ucítil, jak jej chytla za ruku. Pevně ji stiskl a dokonce jej ani nenapadlo ji políbit.
Postupovali pomalu a úpění sílilo. Slyšeli snad i pláč a možná nějaká slova, „pomoc, pomoc“. Ale neviděli stále nic, tak daleko baterka nedosvítila.
Když minuli pátou kóji, začali cosi rozeznávat. Před poslední kójí byly na zemi dvě postavy. Jedna asi seděla a držela v náručí druhou, ležící. Ta ležící slabě úpěla a ta sedící volala prosebně o pomoc. Dubovský to nevydržel, smýkl s Kláskovou a rozběhl se k postavám. Pevně se jej držela a běžela s ním. Běžela s ním k až oběma postavám. Byli to Kábel s Pažitem.
„Dubovský! Klásková!“ vykřikl Pažit jak nejradostněji to šlo, ale v jeho situaci to moc radostně nešlo. Svíral Kábela, pevně jej držel za pravé rameno, které ale nepokračovalo paží. Ta Kábelovi chyběla.
„Co se stalo? Kde je Mara?“ zeptal se s hrůzou Dubovský, protože kromě Kábelovy paže chyběl i Václavík.
„Ten sem nešel, rozmyslel si to,“ vyhrkl Pažit, „Slávku, dělej něco, Romčo, prosím!“ pokračoval, ale než to stačil doříct, zarachotily litinové mříže a zatřasly se pod strašlivým nárazem.
Z kóje se ozval se příšerný řev. Instinktivně se k ní otočili a spatřili cosi, jak skočilo na mříže. Mrtvolák.
Všichni ztuhli hrůzou, Dubovský na něj svítil a tak měli čas si jej pořádně prohlédnout. Klásková se bála, že je ve sklepě snad zamčený nějaký hladový podvýživený člověk, který potřebuje pomoct, viděla v učebnici dějepisu fotky z koncentračních táborů, tak měla jistou představu, jak takový podvýživený člověk vypadá, ae Mrtvolák nezapadl ani do její představy o podvýživě, ani do její představy o člověku.
Dubovský si Mrtvoláka pamatoval z jejich prvního setkání. Už tehdy věděl, že to není podvýživený člověk, ale byla to taková obluda, co se krčila v koutku a trochu vrčela. Byl vyzáblý, to ano, ale taky bylo vidět, že má pevné svaly, občas to bylo vidět až moc, zvlášť na místech, kde mu chyběla kůže a těch bylo spousta. Stejně jak tehdy, i teď na ně cenil zuby, ale tehdy z nich rozhodně nekapala krev. A jeho oči byly tehdy sice veliké, vetší než lidské, ale kalné, zamžené a unylé. Teď zářily a divoce kmitaly z jednoho na druhého.
Pažit viděl Mrtvoláka poprvé docela nedávno, snad před hodinou, když sešli s Kábelem dolů. Václavík si u plechových dveří do sklepa najednou vzpomněl, že má babička narozeniny a rychle odběhl. Kábel se mu vysmál a když Václavík odcházel, odplivl za ním, pak se ale ale otočil zas na Pažita, „ty se snad strachy neposereš?“
Pažit zavrtěl hlavou, doma měli podobný sklep, co by mu asi tak mohlo hrozit? Kábel spokojeně přikývl a dovedl Pažita až k mrtvolákovi, který se krčil v koutě a sípal. Cenil na ně zuby, měl je jako štika, ano, přesně jako štika, Pažit jezdil s tatou každý víkend na ryby a tyhle zuby znal, to nebyly lidské zuby. Kábel se jen smál a házel po Mrtvolákovi kousky uhlí a Mrtvolák se jen plazil a sípal. Pak Kábel kdesi našel klacek, prostrčil ruku mříží a chtěl do Mrtvoláka šťouchat, ten se ale najednou vzchopil, skočil po Kábelovi a ukousl mu ruku. Kábel zařval a chtěl ji vytáhnout ven, Mrtvolák si jej přidržel, prsty měl jak svěráky, pevné a studené a pomalu mu rval maso z paže. Trhal šlachy a svaly až na kost, která vyčítavě trčela z rameni. Pažit řval, snažil se jej odtáhnout, ale Mrtvolák s každým soustem sílil a rostl, dokud se nezarazil o mříž. Pak konečně pustil a Kábel s Pažitem se zhroutili na zem. Pažit ze sebe a Kábela strhl trička a urychleně mu s nimi ovázal ránu pevně ji tiskl, aby kamarád tolik nekrvácel. Řval o pomoc, ale hlas mu slábl. Mrtvolák spokojeně přežvykoval svými rybími zuby Kábelovu paži.
To ale bylo před tím, než došli Dubovský s Kláskovou. Teď už Mrtvolák spokojeně nepřežvykoval. Teď se opět rozběhl proti mříži a skočil na ni. Zaskřípala a lehce se prohla. Ze stropu spadlo trochu prachu.
„Zvedej se, vole,“ zařval Dubovský na Pažita, „pomoz mně ho zvednout!“
„Utíkej k budce, zavolej sanitku!“ křičel na Kláskovou, „tady máš baterku!“
„Ale vy,“ zaprotestovala.
„Je to furt rovně a pak nahoru, uvidíme tě před sebou. No běž!“ pobídl ji. Přikývla a běžela.
Než Pažit vstal, sundal si triko i Dubovský, aby kreténovi, totiž Kábelovi, obnovil obvaz. Ale co, byl to kretén, strkat ruku Mrtvolákovi do kóje. S těmito myšlenkami si dal Kábelovu zbývající ruku kolem krku, pevně ji chytil a táhl. Pažit jej držel kolem pasu a behlali se za světlem, které rychle mizelo spolu se spolužačkou Kláskovou.
Než dorazili ke schodům, byla tma.
„Říkals, že by sis vzal baterku,“ zasípal Dubovský.
„Vzal bych si ji, ale nebyl jsem doma,“ hekl Pažit a oba se zhroutili na prvním schodu.
Skřípaní mříže, namáhané útoky Mrtvoláka, bylo čím dál tím naléhavější. Bylo jim jasné, že brzo podlehne.
„Tak jdem,“ zachroptěli oba naráz a rozesmáli se.
Když táhli bezvládné tělo nahoru po třiceti schodech, už jim tak do smíchu nebylo. Pažit šel první, Dubovský byl přece jen čerstvější a tak se mu snáz bránilo v pádu těla zpět do kobek, ale i tak byl postup vpřed až moc pomalý. Jakmile Mrtvolák ochutnal krev a trochu vytrávil, jeho touha po dalším chodu znásobila jeho sílu a ani tepané litinové mříže jí nemohly vydržet odolávat věčně.
Chyběly jim tři schody, když se ozvala rána. Pochopili.
„Drž ho pevně!“ zařval Dubovský, „drž ho!“
Sám zapřel tělo jednou nohou a druhou se sunul nahoru za Pažitem. Ten držel opravdu pevně, Dubovský se vmístil vedle něj do úzké chodbičky a také chytil zbývající paži. Táhnout se jim bude rychleji, i když nepohodlněji. Zespodu slyšeli blížící se dupot.
Když zadkem narazili do plechových dveří, zasvítily dole oči a ozval se řev. Prorazili je, vytáhli tělo a zabouchli. Dubovský chtěl zamknout, ale najednou pocítil náraz, který jej odhodil aspoň metr daleko. Dveře od sklepa se naštěstí neotevřely úplně, jen trochu, Pažit je zatarasil svým a Kábelovým tělem. Prudký náraz vyvolal reakci i na druhé straně, Mrtvolák to zjevně s rozběhem přehnal a slyšeli, jak padá dolů ze schodů.
Dubovský rychle vstal a na druhý pokus se mu podařilo dveře zamknout.
„Musíme ven,“ Dubovský si nebyl jistý, jestli to vůbec řekl, nebo si jen pomyslel, ale Pažit mu rozuměl. Opět společně popadli bezvládného Kábela a táhli jej přes zbývající schody. Co pár vteřin se ozval dunivý náraz. Nečekali, že by dveře vydržely déle, než mříž.
Táhli ho po posledních schodech ke vchodovým dveřím, slyšeli houkání, ale to se teprve blížilo. Otevřeli dveře a před nimi už stály dvě sanitky. Byly ale jiné než ty od záchranky, sice to byly dvanáctsettrojky, ale byly obě celé černé. Z obou vyskákali muži v černých tesilových oblecích s černými brýlemi, proběhli kolem nich a vběhli do domu pravě v ten okamžik, kdy se ozvala rána, silně připomínající vyvalené plechové dveře. Do ulice vjela konečně normální sanitka.
„Zítra ve škole,“ zavolal z posledních sil na totálně vyčerpaného Pažita a zmizel v uličkách. Nechtělo se mu cizím lidem vysvětlovat, kde se tu bere se spolužákem, kterého kus chybí. Snad to zvládne Pažit i za něj.
Zítra ve škole Pažit nebyl, ani Kábel. Dubovský ve škole byl, i když měl pocit, že se do ní nedovleče. Bolel ho celý člověk. Ve dveřích třídy potkal Václavíka.
„Kdes byl včera?“ zeptal se jej, „byli jsme s Kláskovou ve sklepě, ale tys tam nebyl.“
„Tetička měla svátek,“ zamumlal Václavík a díval se do země. Dubovský chtěl něco říct, ale zazvonilo.
Do třídy vešla souška, „kdo dnes chybí?“
„Prosím, Kábel s Pažitem,“ ozvalo se třídou.
Souška je už chtěla zapsat, pak si ale na něco vzpomněla. Vytáhla z kapsy dopis, přečetla si jej a nuceně se pousmála, „ano, ti jsou řádně omluveni. Přestoupili do jiné školy.“
Třídou to zašumělo, ale jakmile souška zaklepala ukazovátkem na tabuli, zklidnili se.
Klásková se tázavě podívala na Dubovského, ale ten jen zavrtěl hlavou. Za ty roky ve škole věděl, že je občas lepší mlčet. I tak si připadal jako zbabělec. Podíval se raději na Mrožíka, ale to hovado si zas četlo Signál o debilních pohraničnících, co zastřelili kohosi, kdo jen šel. Ten den se nedal vydržet.
Vyučování skončilo a šel domů. Potřeboval klid. Potřeboval si trochu urovnat myšlenky. Najednou jej někdo doběhl a dal mu ruku na záda, „počkej!“
Zabolelo to. Otočil se a byla to Klásková, bolest najednou ustoupila. Zastavil se, ale nevěděl, co má říct.
„To včera,“ začala.
Já vím, to byla strašná blbost. Romano promiň, nezlob se na mě, já jsem ten největší debil, chtěl říct, ale byla rychlejší.
„To bylo hrozně statečný,“ dokončila.
Zrudl až za ušima, zrudly mu vlasy a kdyby měl auru, taky by mu zrudla.
Chtěl poděkovat, ale nevěděl jak
Zase jej předběhla.
Chytla jej za ruku a podívala se mu do očí, „nechceš mě doprovodit domů?“
Pořád nemohl mluvit, ale zjistil, že mu jde aspoň přikyvovat hlavou. Tak vyrazili.
Cestou si neřekli nic, ale přitom si toho řekli spoustu.
Došli k jejímu domu, pustil ji a konečně promluvil, „ahoj, tak zítra.“
Otevřela dveře do průchodu a otočila se na něj, „počkej, tak mně snad doprovodíš až dovnitř, ne?“
Doprovodil.
Zavřela vchodové dveře a chvíli čekala. Rozhlédla se kolem.
Pak se na něj usmála, ale jinak než kdykoliv před tím a vyhrnula si tričko.