Chci více štěstí!

O vzniku města Adamova

Adam a Eva se procházeli Rájem. Bylo Věčné jaro. Všechno kolem kvetlo a zrálo. Prošli fíkovníkovým hájem a došli na palouk, uprostřed něhož stál strom. Byl to strom poznání dobrého a zlého.

„Neodpočineme si?“ navrhl Adam. Eva souhlasila, nohy ji nebolely, protože byla v Ráji, ale nebýt v Ráji, už by byla docela uchozená.

Vydali se tedy ke stromu. Prošli kolem vlka, o kterého se opíralo spící kůzlátko, vedle nich ležel lev s beránkem. Opodál stáli dva andělé a rozmlouvali spolu enochiánštinou.

„Ge geh nor ol oi nomig? Nona tustax zlida zirvaven!“

„Gascampho adna lap nomig? Noqod tustax omax!“

Andělé se zasmáli a odešli a jejich smích ještě dlouho zněl jako vzdalující se rolničky, jak potůček, jenž právě vytryskl z pramene a dodal si odvahy vrhnout se do údolí.

Adam s Evou došli ke stromu a chtěli se posadit, když si všimli, že proti nim jde had.

Hadi tehdy ještě chodili. Pravda, poněkud nemotorně, protože vztyčený had byl jen jedna noha a ta chodí špatně, ale chodil.

„Ahoj Evo, nazdar Adame,“ pozdravil je had.

„Ahoj hade,“ odpověděli přátelsky.

„Ještě jednou děkuju za jméno, Adame, had, to zní hrdě,“ pochvaloval si had.

„Nemáš vůbec zač, to je maličkost,“ odpověděl skromně Adam.

„Jen nech být, Adame,“ nesouhlasil had, „mám ti vyřídit od ptakopyska, ať mu nechodíš na oči.“

Adam jen pokrčil rameny. Co se ptakopyskovi nelíbí? Vždyť tak vypadá! Za chvíli si budou stěžovat na svoje jména třeba rypouš nebo holokrček!

„A co ty vlastně tady, hade?“ zeptala se Eva.

„Ale, jdu za svou kamarádkou myškou, chceme jít společně na procházku k Píšonu, pozdravit žabku a ještěrku. A co vy, kam máte namířeno?“

„Jen se chceme na chvilku opřít o strom, užít si stínu, znáš to.“

„Ani ne,“ řekl had, „já raději sluníčko.“

„A co hlad, nemáte?“ dodal.

„No, něco bych asi dala,“ připustila Eva.

„No tak dívej, tady máš takový krásný plody, proč si nedáš?“ ukázal had hlavou na strom poznání.

„Ty, hade, to raději ne,“ zavrtěla Eva hlavou, „Bůh povídal, že když ty plody sníme, tak umřeme.“

„To von jen tak kecá,“ odporoval Evě had, „sám to baští po kilech a umřel? Neumřel. No tak!“ oponoval.

Had se k Evě naklonil a polohlasně ji řekl, „on jen nechce, abyste byli tak chytří, jak von, kdybyste měli umřít, tak se to nebude jmenovat strom poznání dobra a zla, ale třeba strom rychlé smrti nebo tak nějak, no ne?“

Eva se otočila na Adama, „to jsi tak nepojmenoval ty?“

„Ne, to byl Bůh, přivedl mně sem, řekl to je strom poznání dobrého a zlého, z toho nejez, nebo umřeš a teprv pak mně řekl, ať pojmenuji všechno ostatní,“ odpověděl Adam Evě.

„Škoda,“ řekla Eva zklamaně, „to je fakt pěkný jméno. Myslela jsem, žes ho vymyslel.“

„No jméno, ale co ty plody, podívej,“ pokračoval had.

Eva musela uznat, že vypadají nádherně. Chvíli ještě váhala, ale pak přece jen jeden utrhla a ochutnala.

„Ty jo Adame, to je vážně dobrý, dej si,“ nabídla Adamovi.

Ten plod přijal a po kratičkém váhání se do něj také zakousl.

Byl opravdu výborný. Už chápal, proč si je Bůh nechává jen pro sebe. Chtěl zbytek vrátit Evě, ať si ještě dá, ale jak ji plod podával, podíval se na ni a všiml si, jak je krásná.

Všiml si jejich dlouhých černých vlasů, jejich kaštanových očí, jejich rudých rtů, potřísněných kapkami šťávy z plodu stromu poznání.

Všiml si, že by ji chtěl sevřít do náruče a že mu buší srdce a že...

„Adame, proč na mně tak zíráš,“ zeptala se Eva, která se najednou cítila poněkud nesvá a jednou rukou si zakryla ňadra a druhou klín.

„Evi, ty jsi tak krásná,“ řekl Adam.

Eva zrudla a polichotilo jí to. Bylo to poprvé, co jí něco takového řekl.

Adam se k ní přiblížil. Cítila jeho horký a zrychlený dech, „Evi...“

„Víš co, počkej raději tady,“ křikla Eva na Adama a odběhla zpět do fíkovníkového háje.

„Evo, počkej, kam běžíš!“, křikl za ní Adam, ale neposlouchala jej, „co to s tou ženskou je,“ brumlal si pro sebe, ale čekal.

Eva byla za chvíli zpět. Jednou rukou si stále zakrývala ňadra, ale klín ji už skrývala provizorní bederní rouška narychlo spletená z fíkovníkových větviček a listu, který halil přesně to místo, kam by se Adam rád podíval. Ve volné ruce nesla druhý pás.

„Na,“ podala ho Adamovi, „bude to tak lepší.“

„Co já s tím,“ zaprotestoval Adam.

„Nebudem tady přece běhat nazí,“ děla Eva.

„Doteď ti to nevadilo,“ bručel Adam.

„Doteď jsem nevěděla, že mně to může vadit.“

Adam si vzal bederní roušku do ruky a podíval se na ni, „potřeboval bych větší list.“

„Nepotřeboval,“ zavrtěla Eva hlavou.

Jen vzdychl a zkoušel si roušku nasadit.

„Počkej, prosím tě, ty seš nemožnej,“ přerušila ho Eva a oblékla jej raději sama.

„To je dneska krásně na tom venku,“ uslyšeli najednou Hlas Hospodina.

„A do prdele, průser,“ lekl se Adam.

„Pojď raději zas mezi ty fíkovníky,“ otočil se na Evu. Bez váhání jej následovala.

Hospodin došel ke stromu poznání.

„Nazdar hade, neviděls Adama? Kde jen může být?“ přemýšlel Hospodin a zakousl se do jednoho plodu stromu poznání.

„Kde jsi?“ volal Bůh a žvýkal slastný plod, dívaje se na fíkovníkový háj.

Adamovi nezbylo, než jít s pravdou ven. Vylezl s Evou ven z fíkovníkového hájku a zamával na Hospodina, „ahoj, jak se máš?“

Pán Bůh se na ně podíval a pravil, „proboha, co to máte na sobě?“

„No,“ začal Adam, „my jsme tady nazí, tak jsme nechtěli, aby nás někdo viděl, chápeš.“

„Aha a jak tě to vůbec napadlo, že ste nazí?“

„Proč se jich ptáš? Nejsi náhodou vševědoucí?“ zeptal se had.

Bůh se na něj přísně podíval.

„Ty mě neser, hade, na tebe taky brzo dojde, však si počkej.“

Had raději zmlkl.

„Myslím, že jsme o tom spolu nedávno mluvili,“ pravil Adam, zírajíc na svoje prsty u nohou. Palcem levé z nich se snažil vyhloubit důlek a doufal, že se do něj oba s Evou skryjí, aby unikli Božímu hněvu.

„Tak si to myslet přestaň, protože jsme o tom spolu nemluvili,“ vyvedl jej z omylu Bůh a chvíli mlčel. Utrhl si dalších pár plodů stromu poznání a žongloval s nimi.

„Nezbaštils náhodou jeden z těhle plodů?“

„Tak ale to mně nabídla Eva!“ bránil se Adam chabě a Eva se na něj škaredě podívala.

„Evo?“ pokračoval Stvořitel v žonglování.

„To had,“ odvětila, „říkal, že neumřem.“

Bůh pochytal plody a schoval si je do kapes. Podíval se na Evu.

„Říkal jsem snad, že umřete hned?“ zeptal se.

Eva musela připustit, že to Bůh skutečně netvrdil.

„Tak vidíš. Umřete, jen to chvilku potrvá.“

Hospodin se na chvíli odmlčel a pak vyřkl svůj ortel.

„Takže podívejte, nasrali jste mě všichni tři! Ty, hade, za to, že ty dva přemlouváš proti mojí vůli, tak ode dneška přestáváš mít schopnost chodit jako ostatní a budeš se jen plazit!“

Dosud vztyčený had se náhle zhroutil a poděšeně se chvíli plazil pod stromem poznání. Po chvíli se uklidnil a přestal.

„Ty jo, dík! To je mnohem praktičtější! Chodit s jednou nohou nestálo za nic, to ti povím.“

Stvořitel se zatvářil kysele a dodal, „a za to, že ses vysmíval mojí vševědoucnosti, tak od teď budeš žrát myši, žáby a ještěrky.“

Had se zděsil, „to je nefér, Bože! Vždyť to jsou moji nejlepší kamarádi!“

„No vidíš,“ odpověděl Bůh, „zítra je neděle, tak je můžeš pozvat na slavnostní oběd.“

Had cosi zlostně zasyčel a odplazil se pryč.

Pak se Bůh obrátil na Adama s Evou.

„A vy dva, vy dva ste tady skončili! Rozumíte? Pošupajdíte pěkně pryč, tam budete dřít a trpět, žádný Věčný jaro, kdy všechno kvete a zraje, nene, makat budete, až se z vás bude kouřit!“

K Evě pravil, „ty budeš trpět, když budeš rodit, bolet tě to bude jak podebraná pata, abys sis zapamatovala, že mně nemáš sahat na moje plody, rozumíš?“

„Ne, Pane,“ odpověděla Eva po pravdě, „co je to rodit?“

„Neboj se, to brzo poznáš,“ odpověděl Pán Bůh taky po pravdě.

„Ty, Bože, vždyť to byl ale jen jeden plod!“ dovolil si ohradit se Adam.

„Můj vesmír, moje pravidla,“ pokrčil rameny Bůh, „příště byste se pustili do stromu života a budete tady běhat nesmrtelní. Nic!“

Bůh předstoupil přímo před Adama a šťouchl ho ukazováčkem do hrudi, „a ty Adame, ty je nejen budeš všechny živit, Evu a ty vaše haranty, ale ty, na znamení věčný hanby, tak založíš město, kde budete bydlet. A to město bude hnusný, to bude tak hnusný, že bude nejhnusnější na celým světě, bude tam jen beton a mlha, tak hnusný bude, aby všichni lidi věděli, co hnusnýho ste provedli a aby na to nikdy nikdo nezapomněl, tak ho pojmenuju já a bude se jmenovat po tobě, Adame, bude se jmenovat Adamov a teď už konečně vypadněte!“

Vypadli. Vypadli a šli, šli dlouho, šli hlubokým údolím, kde s večerem mlhy sklouzají po lesích a jak zakletý zámek tichá je řeka. Kde všechny jizvy strání se již obnažily zvětralé a šedé, mechem skvrnité.

„Tady?“ zeptal se Adam.

Eva přikývla.

A tak byl založen Adamov.