„Znáš to, mladej“. pravil Lebka. Bylo mu...byl to rocker.
Seděli v kavárně na nábřeží a lidé kolem si objednávali vegalatté s mechovou pěnou.
Lebka se pohodlně rozvalil v křesílku a potáhl si z ručně balené cigarety. Zadržel dech. Míša se díval. Lebka sledoval strop. Uběhlo několik vteřin, pak Lebka zvedl ruku s cigaretou, našpulil ústa a pomalu vydechl. Jeho dech stoupal vzhůru ke stropu.
Protože kouření v interiéru začalo lidem smrdět už někdy ve středověku, Lebkova cigareta nebyla zapálena, ale přesto Míšovi imponoval.
„Začneš v kapele a víš jak, drží tě dole, rozumíš,“ řekl Lebka a podíval se na Míšu.
„Založíš druhou a voni se na tebe vykašlou!“
Lebka se prudce zvedl ke stolu a hledal popelník, ve kterém by mohl uhasit nehořící cigaretu.
„Tak vyjedeš s filharmonií,“ řekl a cigaretu si dal zpět za ucho poté, co vzdal hledání popelníku.
„Dneska těch filharmonií je,“ řekl pomale a položil se do křesílka. Zíral do stropu a položil si ruce na břicho.
„To není drahý, vydáš vánoční album a za tři pětky nějakou tu filču seženeš, žejo,“ pokračoval Lebka směrem ke stropu, ale mířil na Míšu. Míša to chápal a nezlobil se.
„Já sem to jel s Adamovskou filharmonií,“ pravil Lebka, „zkouší na Ptačinách v kotelně. Tam je.“ Lebka se zarazil a nepokračoval. Co se děje v Adamovské kotelně, má zůstat v Adamovské kotelně. Nebo raději sto metrů pod zemí.
„No a hned seš ten, co má vánoční album a jezdí s filharmonií, zvou si tě do Dobrého rána a ty máš před sebou zásadní volbu.“
Míša zpozorněl.
Lebka se zvedl z křesla a posadil se. Opřel se lokty o stůl a natáhl ruce před sebe, pěsti sepjaté, hřbetem nahoru.
Podívali se do očí.
„Jako v Matrixu. Muzikál, nebo filmová hudba?“ Podíval se na své ruce, obrátil je dlaněmi nahoru.
Podíval se na svoji pravou dlaň, pravil „muzikál“ a otevřel ji.
Podíval se na levou, řekl „filmová hudba“ a také ji otevřel.
Otevřené dlaně na stole. Míša se na ně dívá. Lebka se mu dívá do očí.
Pozvedne levou dlaň, „modrá pilulka, muzikál.“
Pozvedne pravou, „červená. Film.“
„Červená a modrá,“ dodá, „jako v Matrixu.“
Míša se podíval na rozevřené dlaně a řekl, „vždyť tam nic není.“
Lebka se neudržel a zařval, „jako, rozumíš? JAKO! Jako Matrix, to je jasný že tady netahám barevný pilulky!“
Lebka si maně vzpomněl na těch pár let, které trávil odloučeně od domova. Tehdy měl u sebe barevné pilulky naposledy. Bohužel je u něj našli.
Ruce dal raději ze stolu a jen tak s nimi rozhazoval.
„Já jsem dělal muzikál a film, chápeš. Ve filharmonickým sále. V Adamově.“ Chtěl dodat v kotelně, ale zarazil se.
„Muzikál je dobrej, rozumíš? Jezdíš po okolních sokolovnách a znají tě, seš někdo, je ti to jasný? Seš Pan Zpěvák, tykáš si Noidem a s Bohoušem Josefem, přeblafně tě Ljuba Hermanová,“ mrkl na Míšu, který ta jména neznal.
„Jenže se vokoukáš, kámo, lidi tě znají, ale pak tě znají už moc, je ti to jasný?“
Lebka se napil a Míša napjatě čekal.
„No tak se dáš na film, chápeš? Sedíš ve studiu a nevokoukáš se, rozumíš? A uděláš věci, velký věci, Tajemství Býčí skály, všechny tři díly třeba! A lidi to žerou a nevokoukáš se, protože tě nevidí, chytrý co,“ zasmál se rozohněný Lebka, ale vzápětí pohasl.
„Tak jasně že ti to chybí, že tě nevidí. Vzpomínáš, jak jezdils s kapelou, všechny ty fesťáky, Rožná, Vlkov, Kuničky, Výkleky...,“ zasnil se.
„Jo, Výkleky...“
Míša čekal.
„No jak říkám, chybí ti to,“ ukončil Lebka rázně snění, „máš svou filmovou muziku, co bylo, bylo, že jo, ale v tom, jako blesk z čistýho nebe, bum!“
Lebka udeřil do stolu, až sklenice nadskočily.
Pijáci mechové pěny se lekli a poděšeně se ohlédli jejich směrem; Míša se omluvně usmíval.
„Najednou někdo zavolá,“ pokračoval Lebka o poznání tišeji, pomaleji a tajemněji.
„Kdo to je, říkáš si, když to zvedáš, řekneš haló a,“ napínal Lebka Míšu.
Míša čekal.
„Von to Plísňák z Burkvíze!“ rozesmál se Lebka na celé kolo.
Míša čekal dál.
„Že prý jestli ještě hrajem, že by rád udělal fesťák a chce nás jako hvězdy, no tak mu to odkýveš, že jo, seš celej natěšenej, domluvíte si termín, no,“ zarazil se Lebka.
„Pak si ale vzpomeneš, že kluky z kapely neviděls dvacet let, hledáš čísla, voláš, každej fičí něco jinýho, jeden je v důchodu, druhej má stavební firmu, třetí dělá hlídače, čtvrtej bohužel umřel, tak je přemlouváš, no nakonec stejně každej souhlasí, taky jim to chybí,“ usmívá se, ale vzápětí se zachmuří.
„Jen jeden se s tebou nebaví. Můžeš dělat co chceš, můžeš se přetrhnout, ale nic. Jako hrách sviním. Jako perly na stěnu. Prostě nic. A víš proč, mladej?,“ zeptá se Lebka a hned si odpoví, „protože je mrtvej! Ekl, bubeník, náš milovanej Ekl je mrtvej!“
Míša mlčel. Ekla sice neznal, ale i tak mu ho bylo líto.
Lebka se chvíli smutně díval z okna. Vytáhl nezapálenou cigaretu zpoza ucha a párkrát z ní potáhl. Pak ji znechuceně hodil na zem a rozdrtil podpatkem svých bot z hadí kůže.
„Už ani kouřit mně nechutná,“ zamumlal, spíš jen pro sebe.
Pak se ale zhluboka nadechl, otočil se na Míšu a usmál se.
„A tak sem se tě chtěl zeptat, mladej, jestli bys s nama nejel hrát do Burkvíze místo Ekla. Ty na bicí, co tomu říkáš?“ zubil se Lebka a byl to úsměv Lebky.
„Když já jsem na bicí nikdy nehrál, já to vůbec neumím.“ zaprotestoval Míša chabě.
„Na tom není co umět,“ mávl Lebka rukou bohorovně, „prostě do toho třískáš a děláš randál.“
„To by asi opravdu nešlo,“ kroutil Míša neustále hlavou a sklonil se s k aktovce, ze které vytáhl slohu.
Položil ji před Lebku.
Na sloze bylo napsáno „Souhlas se zbavením svéprávnosti“.
„Ale dyť já vím,“ zabručel Lebka a otevřel slohu, „tebe poslala Jituš, cérka moja zlatá.“
Lebka si vytáhl brýle a listoval papíry, „tak kde to mám podepsat?“
Míša mu ochotně ukázal tři místa a podal mu pero.
„No ale zkusit sem to musel,“ zaklapl Lebka s úsměvem a silným bouchnutím slohu a podal ji i s perem zpět Míšovi.
„A co na basu? Víš, on Džigo, jako náš basák, on by strašně rád jel, ale má hrozný revma v kloubech na rukou.“
Míša si sbalil slohu, zavrtěl hlavou a odešel.
Lebka zůstal, hlavou pokýval a začal si balit další cigaretu.