S Lucií jsme byli asi tři roky. Zrovna jsme se vrátili ze Slovenska, kde jsem ji požádal o ruku. Vylezli jsme po modré na Kriváň, pod rozcestníkem jsem před ni poklekl, vytáhl z kapsy krabičku s prstýnkem, otevřel ji a snaže se překřičet vítr, řval jsem z plných plic, „vezmeš si mě?“
„Co?“ zeptala se nejprve nechápavě, protože vítr se mně překřičet nepodařilo, pak si ale všimla mé natažené dlaně s otevřenou krabičkou, usmála se a zrudla. Začala kývat hlavou a křičet ano tak nahlas, že jsem ji málem slyšel.
Objali jsme se a líbali. Hladil jsem její dlouhé černé vlasy, její světlou tvář, její vysoké tělo, zachumlané do větrovky a dvou svetrů. Jak jsme se dostali dolů, nevím. Možná jsme letěli.
Když jsme se tedy vrátili ze Slovenska, začali jsme se připravovat na svatbu. Plánovali jsme místo, hostinu, Lucie si za svědka vybrala Emu, svojí sestru, já Otu, svého nejlepšího přítele.
Tři dny po návratu ze Slovenska jsem musel nečekaně odjet. Jednomu klientovi přestal fungovat server, nešlo se na něj na dálku připojit, takže mně nezbývalo, než vyrazit na místo. Bohužel server byl až v Domažlicích. Bylo sedm večer, Domažlice tři sta padesát kilometrů daleko a server bylo potřeba rozjet co nejdřív. Rozloučil jsem se s Lucií a doufal, že se uvidíme snad už zítra a nebudu muset v Domažlicích trávit opravou dva dny.
Byl jsem zrovna u Jihlavy, když zazvonil telefon. Klient mně radostně sděloval, že do serveru opět zastrčil ten káblík, který ležel na zemi a který kdosi odpoledne vykopl, ale určitě nevěděl, kdo to mohl být. Pomohlo to. Otočil jsem se, pomyslel si cosi neslužného o lidech, kteří mají server umístěny tak zvláštně, že zakopávají o jeho síťový kabel a spěchal zpět za svojí nastávající.
Když jsem se vrátil, zjistil jsem, že má návštěvu. Byl to můj kamarád Ota, kterého jsem si vybral za svědka. Jak jsem brzy zjistil, právě s ní souložil v naší ložnici. Zhroutil se mně svět. Když si mně Ota všiml, vyskočil z postele a koktal, „není to, jak si myslíš!“
Nemyslel jsem si nic. „Proč?“ otočil jsem se na Lucii. Nechápal jsem to. Kvůli péru to nebude, pomyslel jsem si, když jsem viděl nahého Otu zmateně pobíhat po ložnici. Proč? Pomyslel jsem si ještě jednou, ale už se nezeptal. Odešel jsem.
Místo dolů, ven z domu, jsem šel ale nahoru. Nahoru do třináctého patra domu, ve kterém jsme bydleli. Vylezl jsem na střechu a automaticky došel ke kraji. Podíval jsem se dolů a ani chvilku nezaváhal a skočil.
Za letu jsem instinktivně roztáhl ruce a najednou jsem cítil, jak se moje rychlost snižuje a původně přímý pád se změnil na elegantní oblouk. Už jsem nepadal, letěl jsem.
Nevěřil jsem vlastním smyslům. Lehce jsem se nahnul a zatočil. Naklonil jsem se kupředu a zrychlil. Dozadu, zpomalil. Zkoušel jsem klesání a stoupání, v šestém patře jsem se zkusil na chvíli zastavit u jednoho okna. Vedlo do naší ložnice a viděl jsem, že se Ota s Lucií rozhodli vyřešit trapnou situaci tím, že se vrátili k původní činnosti. Seš blbá, Lucie, já umím lítat a Oto je realiťák s malým pérem, dobře ti tak, pomyslel jsem si a odletěl od našeho bytu navždy pryč, zkoumat město a svět z ptačího pohledu.
Překvapilo mě, jak rychle se člověk dokáže odmilovat, když najde svoji nastávající v posteli se svým svědkem a navíc zjistí, že umí létat. Ještě před pár minutami jsem chtěl nechat vše za sebou a roztříštit se o asfalt a teď si poletuji kolem kostelní věže. Svět z výšky vypadal jinak. Nepoznával jsem místa, která jsem znal, byl jsem cizincem ve vlastním městě. Byl to zvláštní den. Nejhorší a nejlepší zážitek v životě během pěti minut.
Začínalo zapadat slunce a bolet mě celé tělo, jak sem používal k létání svaly, které jsem normálně nepoužíval. Byl čas přistát a někde strávit noc. Našel jsem si tedy nejbližší penzion a ulehl. Usnout jsem dlouho nemohl. Měl jsem opravdu náročný den a navíc jsem se bál, že až se probudím, zjistím, že všechno mé létání byl pouhý sen. Pak by ale snem byla i Luciina nevěra! To mě uklidnilo a mezi třetí a čtvrtou ráno jsem konečně usnul.
Když jsem se kolem šesté probudil, nebylo to v naší ložnici, ale v penzionu. Zkusil jsem lehce zamávat rukama a už jsem byl u stropu. Takže ani nevěra nebyla sen, uvědomil jsem si smutně.
Zavolal jsem do firmy, že už mně nebaví jezdit zbytečně přes půl republiky spravovat funkční servery, to může dělat klidně i někdo jiný a šel ven létat. Bylo to krásné, ale nahoře byla poněkud zima. Přesto jsem tím strávil asi týden nebo dva. Spával jsem, kde jsem přistál, užíval si krajinu a nemyslel na tu proradnou zmiji a toho podvodníka, co si říkal kamarád. Po nějaké době jsem se uklidnil natolik, že jsem na jednom místě strávil víc než den a měl čas přemýšlet co dál. Vyřídil jsem si živnostňák. Bylo na čase začít nový život. Budu doručovatel.
Zpočátku byli lidé nedůvěřiví, když jsem jim nabízel doručení až k oknu, ale jak to pár prvních vyzkoušelo, zakázky se začaly jen hrnout. Lidé se občas ptali, jak to dělám, když jsem jim v sedmém patře předával u okna balíček, většinou jsem to zamluvil nějakou rádoby vtipnou poznámkou, zasmáli se, převzali balíček a rozloučili se, když ale naléhali, zabrblal jsem cosi o dronech a že v Číně se tak už běžně doručuje a byl klid. Podpis, rozloučení a letěl jsem dál.
Když jsem doručoval už asi půl roku, letěl jsem kamsi s jednou zásilkou. Bylo to první patro, slabé tři metry nad zemí; pomyslel jsem si, že na to snad ani nepotřebují doručovatele mých kvalit, že by tam doskočil i obyčejný pošťák. Zaobírajíc se takovými myšlenkami, doletěl jsem k oknu a spatřil adresátku.
Seděla u stolu v zeleném roláku, rezavé kadeře jí padaly do brýlí a něčemu se smála. Nebyla ani můj typ, i když, kdo byl můj typ? Lucie byla štíhlá, někdo by snad řekl spíš hubená, vysoká, bledá a černovlasá, vlasy rovné a dlouhé, tak dlouhé, že když si je hodila dopředu a posadila se, zakrývaly ji i pupík; před ní jsem žil s Jitkou, to byla drobná blondýnka která to, co ji chybělo ve výšce, bohatě nahrazovala obvodem hrudníku. Jitka byla fajn, ale oba jsme po čase cítili, že naše budoucnosti budou odlišné a rozešli jsme se v dobrém. Tu jsem rozhodně s Otou v posteli nenašel.
Každopádně tohle nebyla ani Jitka, ani Lucie, tohle byla dívka, do které jsem se na první pohled bezhlavě zamiloval tak silně, až jsem dočista zapomněl létat. Ne na chvíli, úplně. Ještě jsem to nevěděl, ale moje kariéra létajícího doručovatele v ten okamžik skončila. A tak jsem se zřítil na zem. Zřítil jsem se z těch tří metrů, kterým jsem se jen před chvílí vysmíval.
Když jsem se probral, skláněl se nade mnou ustaraný pihovatý obličej s brýlemi a záplavou rudých kadeří.
„Nestalo se vám něco?“ zeptala se soucitně a podávala mně ruku.
„Stalo,“ přisvědčil jsem, „bezhlavě jsem se do vás zamiloval.“
„Mohlo to dopadnout hůř,“ zasmála se a pomohla mně vstát.
A tak jsem se seznámil s Eliškou.