Hymna

„Už je tady,“ ozvalo se z interkomu.

„Dobře, pusťte jej dál,“ odtušil Tom Pačes, bývalý Pržleský starosta, majitel FC Pržle a stavební firmy Pačestav s r.o., toho času ministr kultury, vstal od stolu a šel ke dveřím. Než k nim došel, rázně vstoupil asi šedesátiletý muž ve fraku. Jeho bílá hříva rozzářila místnost.

„Vítejte, Mistře,“ přivítal jej ministr a srdečně mu stiskl ruku. Pobídl jej, aby se posadili ke konferenčnímu stolku. Mistr se posadil a ministr mu nabízel něco k pití.

„Kávu? Vodu? Nebo snad něco ostřejšího?“

Mistr jej umlčel mávnutím ruky, „nezdržím se dlouho, musím spěchat na zkoušku.“

„Dobře tedy, přejdeme hned k věci,“ řekl ministr, urovnal si dřevěného motýlka a také se posadil, „jak jistě víte, od jara máme nového prezidenta. V říjnu jej čeká první předávání státních vyznamenání a pan prezident projevil přání, aby se akce konala v poněkud slavnostnějším duchu, než za minulého prezidenta Rusomila Ropuchy.“

„Pozvánku od Ropuchy jsem odmítl jednou a další už jsem nedostal,“ řekl Mistr, „takže nevím, jak přesně akce probíhala v minulých letech,“ naznačil Mistr.

„Bylo toho víc,“ pokračoval ministr, „ale Vás by asi nejvíce mohlo zajímat, že slavnostní fanfáry a hymnu pouštěl prezidentův kancléř Jimbo Světský z kazetového magnetofonu.“

„Prý jednou zapomněl magnetofon vypnout a po hymně začala hrát Poupata od Michala Davida,“ podotkl Mistr.

Ministr jen pokrčil rameny.

„Slyšel jsem, že než se stal kancléřem, tak jezdil Jimbo Světský s labutěmi,“ nadhodil Mistr.

„S labutěmi, střelnicí a strašidelným zámkem,“ ministr si povzdechl, „co bylo, bylo, Rusomil Ropucha je pryč, stejně tak Jimbo Světský a nový pan prezident by si přál, zda by hymnu a fanfáry nezahrála právě filharmonie.“

Mistr vstal, přiložil pravici na hruď a lehce se uklonil, „bude mi ctí dirigovat naše těleso při tak významné příležitosti. Vyřiďte panu prezidentovi, že jsme mu plně k dispozici. Má úcta, poroučím se,“ řekl Mistr, otočil se a odešel. Místnost potemněla.

Ministr si oddychl. Vrátil se k pracovnímu stolu, něco si zapsal a pak stiskl tlačítko interkomu, „Janičko, zajdu si ještě pro něco do archivu a pak musím pryč, dnes už nebudu.“

Mistr poťukal dirigentskou hůlkou o svůj pultík, „dámy a pánové, prosím o klid. Možná jste si všimli, že Rusomil Ropucha už nestraší na Hradě a nový pan prezident projevil přání, abychom při předávání státních vyznamenání zahráli slavnostní fanfáry a hymnu. Jako šéf tohoto tělesa jsem samozřejmě souhlasil, ale chápu, že někdo může mít i jiný názor. Takže kdo chce jít hrát častušky na setkání přátel Rusomila Ropuchy, které se koná ve stejný den na jeho chalupě v Dolní Řiťce, prosím, může si vzít neplacené volno. My ostatní si teď zahrajeme hymnu.“

Nikdo se nezvedl. Mistr se spokojeně pousmál, zvedl taktovku, odkašlal si a mávl. Hudba se rozezněla. „Kde domov můj,“ znělo Mistrovi hlavou a líbezně jí pokyvoval. „kde domov,“ najednou bylo ticho. „Voda hučí,“ pokračoval orchestr, ale Mistr zamával rukama, „přátelé, co to mělo znamenat,“ řekl k orchestru, „to je nějaký vtip? Proč nehrajete v třetím taktu dis? Znovu a teď vážně, prosím.“

Filharmonický orchestr začal hrát znovu a znovu nezahrál dis. Mistr začínal být poněkud rozmrzelý. „Prosím vás, ještě jednou, ale už bez žertů, mám rád humor, ale musí se vědět, kdy s ním přestat, že ano.“

Orchestr spustil znovu, znovu se dostal k dis ve třetím taktu a znovu jej nezahrál.

Mistr už významně pozvedával obočí. „Zahrajte jen dis,“ přikázal filhamonii. Filharmonie zahrála dis. „Dobře, teď zahrajte třetí takt.“ Filharmonie zahrála třetí takt, ale dis na začátku chybělo.

Mistr rozčíleně slezl od pultíku do orchestřiště a zamířil k prvním houslím. „Madam, laskavě mně zahrajte celou hymnu,“ požádal první housle. Madam první housle spustila. Odezněly dva takty a při první notě třetího, ač jasně viděl, jak táhne smyčcem přes struny, nezaznělo nic. „No co to, no jak, jak to děláte?“ ptal se Mistr rozčíleně madam první housle. Ta jen pokrčila rameny a nechápavě se na něj podívala, „já nic nedělám. Hraju jako vždy. Nevím, proč to nezní,“ bránila se.

Mistr se tedy obrátil na druhé housle, „teď vy!“ Dopadlo to stejně. Zkusil dechy. Dopadlo to stejně. Samotné dis zahrály, ale v hymně neznělo. Mistr se zkroušeně posadil na schody svého pultíku a zavzlykal, „z hymny zmizelo dis. Co budeme dělat?“

Zhruba v tu dobu dojel pan premiér Rudolf Dubský s doprovodem na letiště, kde měl přivítat vládní delegaci z Burkiny Faso. Představitelé státu se seřadili na přistávací ploše a sledovali jak se vládní letadlo snáší k zemi. Zastavilo, dojely schůdky, otevřely se dveře a za zvuků hymny „Jediná noc“, kterou složil bývalý prezident a bývalý kytarista Thomas Sankara, začala z letadla vystupovat vládní delegace Burkiny Faso. V čele šel generál Jean-Paul Mnwenge, vítěz posledního puče, ve vojenské uniformně ověšené lesknoucími se řády. Za ním následoval zbytek vládní delegace, taktéž v řády ověšených uniformách, jen řádů bylo méně a tolik se neleskly.

Premiér Dubský vyšel delegaci v ústrety.

Jakmile delegace sestoupila ze schůdků a Jean-Paul Mnwenge si podal ruku s premiérem Dubským, „Jediná noc“ dozněla a spustily první tóny české hymny.

„Kde domov můj,“ znělo premiérovi v hlavě, „kde domov,“ a najednou byla pauza, „voda hučí po skalinách,“ zněla hymna dál a pan premiér si pomyslel něco o šlendriánu.

Večer se konala státní recepce. Na začátku zazněla v podání smyčcového kvartetu opět píseň bývalého kytaristy skupiny Tout-à-Coup Jazz, který se v roce 1983 stal prezidentem Burkiny Faso. Po ní opět zazněla Škroupova „Kde domov můj“, ale ve třetím taktu byla opět pauza místo dis.

Delegace si ničeho nevšimla, pauzu považovala za součást hymny, ale premiéru Dubskému to už začalo být divné.

Když se zábava poněkud rozvolnila, a Jean-Paul Mnwenge, posílen vínem z rodinného vinařství a slivovicí z rodinné palírny, začal dával k lepšímu historky z posledního převratu, premiér se vytratil a našel si smyčcový kvartet, který právě s chutí holdoval téže slivovici z té samé rodinné pálenice. Za pár lahví z vládních zásob je přesvědčil, aby se všichni odebrali do vedlejšího Růžového salónku i s nástroji.

„Nemohl jsem si nevšimnout pauzy v naší státní hymně,“ začal, když měli trochu klid, ačkoliv přes dveře byl slyšet hurónský smích generála Jean-Paula Mnwengeho a afektovaný chichot vládních dam. „Můžete ji zahrát ještě jednou?“

Kvartet pokrčil rameny a spustil. Po bezchybných dvou taktech nasledovalo místo dis ticho, pak se opět kvartet rozezněl. Hlava kvartetu se zarazila a přestala hrát, ve vřavě recepce ve vedlejší místnosti si toho nevšimla, ale nyní ji to překvapilo. Hlava mávla rukou na ostatní členy kvartetu, aby spustili znovu. Ve třetím taktu opět neznělo dis.

„Pane premiére,“ zakoktala hlava.

„V pořádku, to není vaše chyba,“ uklidnil je premiér, „všiml jsem si toho už na letišti.“

Premiér se zamyslel a po chvíli vytáhl z kapsy mobil. Zapl Spotify a našel hymnu. Kvartet se kolem něj srotil. Premiér s obavami spustil první verzi hymny kterou našel. Místo dis byla pauza. Pustil další. Zase pauza. Další a další. Dis ve třetím taktu pokaždé chybělo.

„Co to má znamenat,“ zeptala se s obavami hlava kvartetu.

Premiér Dubský jen pokrčil rameny, „tohle my nevyřešíme. Vás jen musím požádat, abyste o tom mlčeli.“

Hlava přikývla, ostatní také.

„Pochopte, jestli z hymny zmizelo dis, tak jde o ohrožení státu. Tohle je od této chvíle záležitost tajných služeb a já bych byl nerad, kdyby se kdokoliv z vás stal objektem jejich zájmu. Jste sympatičtí lidé a chtěl bych, abyste hráli i na dalších recepcích. Rozumíme si?“

Prezident se podíval na členy kvarteta. Horečně přikyvovali. Pokýval hlavou a zamířil ke dveřím. Pak se obrátil na hlavu, „vás bych poprosil, ať jdete se mnou. Nemusíte, ale pomohl byste tím svojí zemi.“

Hlava přikývla a vydala se za premiérem. Ostatní členové se za hlavou dívali s obavami. Hlava se jen zasmála, poněkud nuceně, aby zahnala jejich obavy a odešla s premiérem z místnosti. V hlavním sále premiér požádal vicepremiéra, ať je generál Mnwenge zásobován vším, co si jeho juntovské srdce přeje a omluvil se. Povzdechl, vyšel ven a nechal se odvézt i s hlavou na Úřad vlády. Dnešní noc bude dlouhá, pomyslel si.

Bylo kolem půlnoci, když se u prezidenta sešli šéfové policie, armády, tajných služeb a hlava kvartetu.

„Pánové,“ pravil premiér, neboť nikdo z nejvyšších představitelů bezpečnostních složek v České republice nebyl ženou, „sezval jsem vás takhle narychlo, protože jedna ze základních hodnot státu je v ohrožení.“

V místnosti to zašumělo. Místo odpovědi otevřel předseda vlády svůj notebook a spustil hymnu. Odehrály první dva takty a byla pauza. Pak skladba pokračovala, premiér ji ale utnul a pustil jinou verzi. Po dvou taktech opět následovala pauza. Pokynul na hlavu, která seděla v koutě. Hlava začala hrát hymnu na housle. I zde chybělo v třetím taktu dis. Premiér Dubský zakýval na hlavu, ta odložila housle a přisedla si ke stolu, na kterém bylo položeno elektrické piano značky Kawai se zabudovanými reproduktory. Hlava si povzdechla a začala hrát hymnu. Dis opět nezaznělo.

Premiér se obrátil k osazenstvu, „pánové, umí něko z vás zahrát hymnu?“

Zvedl se šéf vojenského zpravodajství. Hlava mu uvolnila místo a šéf vojenského zpravodajství se posadil k elektronickému klavíru. Několikrát udeřil do klávesy dis. Normálně zněla. Zkusil si zahrát celou stupnici E dur, ve které František Škroup složil hymhu. Celá stupnice zněla, jak měla. Šéf vojenského zpravodajství si odkašlal, povyhrnul si rukávy a začal hrát hymnu. Hlava si pomyslela, že nehraje vůbec špatně. To už ale přišel třetí takt a dis nezaznělo. Šéf vojenského zpravodajství se nechápavě podíval na klaviaturu a několikrát za sebou zmáčkl dis. Normálně hrálo.

To se už zvedl policejní prezident a hrnul se k hlavě, „mohu si půjčit vaše housle,“ spíš oznámil, než se zeptal.

Než hlava stačila odpovědět, měl housle pod bradou a začal hrát. Nehrál tak dobře, jak šéf vojenského zpravodajství, přesto ale hlavu překvapilo, že policejní prezident je vcelku obstojný houslista.

Zazněly dva takty a i když policejní prezident táhl smyčcem po struně procítěně, dis ve třetím taktu nezaznělo. Policejní prezident se zarazil a zkusil znovu zahrát dis. Ozvalo se dis. Pak zkusil zahrát hymnu, Všichni hymnu slyšeli, dokud nedošlo na dis. Dis neslyšel nikdo.

Premiér vstal.

„Myslím, že už chápete, o čem mluvím. Z hymny zmizelo dis. Dnes jsem vítal africkou delegaci. Dobře, v Burkině Faso asi naši hymnu neznají tak dobře, tak si toho výpadku nevšimnou, ale na podzim bude náš nový pan prezident udělovat státní vyznamenání. A náš nový pan prezident si na tuto příležitost vyžádal filharmonii. Dovedete si představit, že ve Vladislavském sále hraje filharmonie hymnu a nezazní dis?“

Představitelé bezpečnostních složek se otřásli. Něco takového bylo až zvrácené. Všichni muži se zamysleli. Jak mají hledat z hymny zmizelé dis? První se ozval ředitel BIS, „pane premiére,“ odkašlal si, „jak máme hledat z hymny ztracené dis?“

Premiér jen zoufale rozmáchl rukama, „já to nevím. Vy jste představitelé bezpečnostních složek státu.“

Všichni šéfové souhlasně zabručeli a rozešli se. Hlava kvartetu se s obavami podívala na premiéra, ale ten jen mávl rukou a hlava pochopila, že také může odejít. Zmizela tedy i s houslemi v chodbách Strakova paláce a doufala v brzké nalezení východu.

Premiér osaměl. Unaveně se natáhl v křesle. Pandemie, válka, energetická krize a teď ještě zmizí z hymny dis. Má to zapotřebí? Vzpomněl si na předchozího premiéra, ten by to neřešil. Prohlásil by, že v hymně dis nikdy nebylo, že o n se bez dis obešel celý život a že dis je že dis je ně jen stejně jen odporný ekoteroristický europrogresivismus. Tahle neomalenost Dubskému chyběla. Většinou na to byl hrdý, ale teď si říkal, že by se možná hodila. Po chvíli se ale vzpamatoval a šel raději spát. Problém je teď v rukou odborníků a on sám toho teď moc nezmůže.

Uběhl týden, kdy byl problém v rukou odborníků, ale řešení zatím nepřicházelo. Co přicházelo, byly dopisy ze zušek, že dětem při hraní hymny nezní dis. Premiér začínal být poněkud zoufalý, říjen byl každým dnem blíž o dvacet čtyři hodin. Dvacet čtyři hodin, kdy se nedařilo nalézt chybějící dis, dvacet čtyři hodin, kdy se zvědavé děti ptaly, proč jim chybějící dis nezní, když hrají hymnu. Čert spral děti v zuškách, horší ale bylo, že se blížil říjen a hrozilo, že si chybějícího dis všimne i pan prezident.

Premiér byl jako v mrákotách. Na jednání vlády působil tak mátožně, že si toho ministři všimli, jeden z nich dokonce zkusil navrhnout takovou nehoráznost, jako že by daně měli platit i bohatí a pomáhat by se mělo i chudým a ne naopak, jenže premiér odkývl i to. Všichni věděli, že je zle.

„Běž za ním,“ povídala ministryně vnitra ministru obrany, ale ten se bránil, „co já, ať tam zajde zamini!“

Zamini se netvářilo, že by s tím mělo něco společného a snažilo se to hodit na finance. Zrovna, když se finance rozhodovaly, jestli to hodí na dopravu nebo zemědělství, ukončil jejich trápení premiérův sekretář, který odvolal předsedu vlády k dalším povinnostem.

„Ta schůzka je naplánována již drahnou dobu a byla několikrát odložena,“ lamentoval sekretář.

„Jiří Stanislave,“ odporoval předseda vlády, „mám teď naléhavější starosti.“

„Pane premiére, s veškerou úctou k Vaší osobě a k úřadu Vám svěřenému,“ zastavil se najednou sekretář a zahradil premiérovi cestu, „dotyčná dáma trpělivě snášela všechna oficiální odmítnutí a dnes, kdy ji konečně byla udělena audience ji chcete opět zahnat s tím, že na ni nemáte čas? To jste gentleman?“

Dubského jeho slova ranila, ale věděl, že sekretář má pravdu. Vždy se za gentlemana pokládal a uvědomil si, že odmítnout pozvanou dámu by bylo vrcholně neslušné.

Přikývl. „Za pět minut v mé kanceláři.“

Sekretář radostně odběhl.

Když za pět minut uslyšel Dubský zaklepání, měl již obličej opláchnutý studenou vodou a zvládl si načíst nejdůležitější fakta k nadcházející schůzce. Ředitelka národního archívu přichází řešit novou budovu, kterou jeho vláda sice slíbila, ale nemá na ni peníze.

Toto mu zabralo celkem dvě minuty, zbylé tři minuty chtěl věnovat přemýšlení, kde ty peníze vzít, ale první co jej napadlo, bylo zvýšit poplatky z likvidace krajiny, o kterém mluvil ten neznaboh ministr životního prostředí, což bylo něco tak nehorázného, že tu myšlenku raději roztrhal, poplival a zadupal a zbytek času trávil přemýšlením, proč některé instituce nesou jméno národní a jiné státní a je-li v tom nějaký systém.

A právě, když už měl pocit, že je na správné stopě, ozvalo se zaklepání a než stačil říct „dále“ vešla, ne, tak to nebylo. Vtrhla, ano, tak to bylo, vtrhla do jeho dveří žena sice drobná, ale rázná. Pan premiér ji tipoval na Hanačku a profesorka Stojatá opravdu pocházela od Prostějova. Posledních třicet let ale žila v Praze, kde vedla Národní archiv a vyučovala dějiny estetiky a estetiku dějin.

„Pane přecedo,“ začala a premiér se musel pochválit za svůj úsudek, neboť v těch dvou slovech byly doposud slyšet zbytky jejího Hanáckého dialektu.

Vstal od stolu, obešel jej, podal ji ruku a mírně se uklonil, „milá kolegyně,“ začal, neboť byl sám profesor, „znám váš problém. Nový národní archív. A vím, že naše vláda slíbila, že vznikne.“

Premiér přešel k oknu, otočil se k návštěvnici zády a díval se ven. Ruce sepjal za zády. Přišlo mu to státnické.

„Naše země bohužel čelí obrovským problémům.“ Dramaticky se otočil. „Hrozí, že budeme muset zvýšit daně té nejohroženější skupině!“

„Postiženým dětem?“ zkusila tázavě profesorka Stojatá.

„Kapitánům našeho průmyslu!“ rozohnil se premiér, „uhlobaronům!, továrníkům!, finančníkům! Těm, kdo tvoří hodnoty!“

„Ti tvoří leda hovno,“ nezapřela v sobě profesorka Stojatá Hanačku, „podívejte, pane premiére, jestli tahle země nemá jiné problémy, než že by ty vyžírky musely platit daně, tak...“

„Má,“ přerušil ji předseda vlády zdrceně, „právě že má, paní profesorko.“ Klesl do křesla.

Profesorka Stojatá přistoupila blíže ke stolu. Jejich sto šedesát centimetrů výšky se teď hrozivě tyčilo nad sto devadesáti centimetrovým profesorem choulícím se v křesle.

„O co jde?“

Dubský zvedl zrak. Tvář profesorky Stojaté budila důvěru a on měl chuť se někomu svěřit, někomu jinému, než bezpečnostní radě státu, někomu, kdo mu připomínal...

„Z hymny zmizelo dis.“

„Co?“

„Z hymny zmizelo dis. Kde domov můj, kde domov a nic. Voda hučí pěkně dál po skalinách, ale to dis v třetím taktu, to tam není.“

„Co je to za blbost?“ zapochybovala profesorka Stojatá.

„Zkuste si to zazpívat,“ řekl jen.

„Kde domov můj,“ začala profesorka Stojatá a šlo ji to pěkně, neboť roky působila ve sboru, „kde domov - voda,“ zarazila se.

Zkusila to znovu. „Můj“ nezaznělo. Zkusila několikrát jen samotné „můj“, jen samotné dis, to šlo. Zkusila jen třetí takt. Dis nezaznělo.

Profesorka Stojatá zalapala po dechu. „Jak to děláte?“ obořila se na Dubského.

„To nedělám já, to se děje všude,“ vzdychl.

„Všude?“ ujišťovala se překvapená ředitelka Národního archivu.

„Všude,“ přikývl.

„Jako úplně všude?“

„Zahrajte hymnu na klavír, zahrajte ji na housle, nezazní dis. Když hraje hymnu filharmonie, nezazní dis. Zpívají hymnu sbory, nezazní dis. Když by hymnu zpíval osamělý převozník, děvečka na pastvě, či snad pekař, před rozbřeskem chleba do pece sázející, nezazní dis.“

„Naštestí se u nás hymna moc nehraje a lidi si ji nezpívají, tak si toho zatím všiml málokdo,“ uzavřel premiér.

Paní ředitelka se posadila, napila vody a dlouze přemýšlela.

Oba přemýšleli.

„A na Hymnu jste se díval?“ řekla po chvíli paní profesorka.

„Slyšel jsem ji mockrát,“ řekl zamyšleně pan profesor.

„Slyšel jste hymnu,“ odpověděla, „já se ptám, jestli jste viděl Hymnu.“

„Jaký je v tom rozdíl?“

„Jestli není dis v hymně, ve skladbě, kterou můžete zahrát, nebo někde slyšet,“ začala pomalu, jako by si sama nebyla jistá, „je to dis v Hymně? Ve skladbě Františka Škroupa, v jeho originálním zápisu?“

Premiér se na ni podíval a přemýšlel.

Chvíli to trvalo.

„Vy jste nejen skvělá archivářka,“ řekl nakonec.

„Vy jste i skvělá obchodnice,“ dodal uznale.

Mlčel, ale ne dlouho.

„Tak dobře, nový archiv postavíme, ale ukažte mně, prosím, ten originál.“

Nezměnila výraz.

„Chápu, slyšela jste o tom, našla si v tom vašem archivu originál. Něco jste zjistila a teď to chcete využít. Bravo!“ Premiér prolistoval složku kterou si připravil, chvíli něco hledal, pak vyňal jeden z papírů a podepsal jej.

Zvedl papír, „vidíte? Hotovo. Tak teď vy. Co jste zjistila v tom originálním zápisu?“

Ještě chvíli jej pozorovala.

Pak se usmála a řekla, „ale já jej nemám. Má jej Ministerstvo kultury, patrně ve sklepě, pardon, v archivu.“

Dojeli na Ministerstvo kultury.

„Jdeme do sklepa!“ oznámila profesorka Stojatá vrátnému a pokračovala nebojácně do budovy.

„No co, co, co,“ vyhrkl vrátný, vyběhl z kukaně, jen aby spatřil premiéra a opět úlisně zacouval zpět. Premiér Dubský se jen omluvně usmál, pokrčil rameny a dlouhými kroky se snažil dohnat ředitelku Národního archívu.

Ta mezitím lomcovala klikou sklepa, totiž Archívu Ministerstva kultury a snažila se otočit zarezlým klíčem.

„No konečně, kde se touláte,“ pronesla k přicházejícímu premiérovi.

„Tak mně s tím snad pomůžete, ne?“ houkla na něj a uvolnila mu místo u zarezlého klíče. Poděšeně se rozhlédl, ale kolem nikdo nebyl, až na ochranku, která se zcela profesionálně tvářila, jakože tam není. Začal tedy zápolit se ztuhlým mechanismem.

Zrovna, když se mu podařilo nad kupou rzi a odporu zvítězit a se skřípěním pomalu otevíral dveře s ručně psanou cedulí „archiv“, uslyšel klapot přicházejících podpatků.

Zpráva o jejich příchodu se už po instituci roznesla a ta začala pracovat. Pracovala ve formě dámy přicházející ke dveřím.

Ruka, pnoucí se z krémově zeleného kostýmku, vlnícího se nad podpatky, se mu nabídla ke stisku.

„Jsem bakalářka et bakalářka Joakýna Ztracená-Nalezená,“ oznámila samolibě se usmívající ústa, vznášející se nad krémově zeleným kostýmkem, „mluvčí Ministerstva kultury a vedoucí odboru archiválií, ehm.“

Pan premiér drobnou pěstěnou ručku přijal a stiskl ji svoji dlaní, poněkud potřísněnou rzí a kolomazem.

„Rudolf Dubský, premiér, velice mě těší, slečno Ztracená Nalezená“ oznamoval samolibě usmívajícím se ústům a stejně samolibě pronikavým očím.

Ty se jemně zavrtěly drobným nesouhlasem, „promiňte, pane premiére, s pomlčkou.“

„Jakže?“ nechápal premiér.

Ztracená-Nalezená se usmála jako učitelka mateřské školky, která se Pepíčkovi snaží vysvětlit teorii relativity a je si předem jista neúspěchem.

„Jmenuji se Ztracená-Nalezená s pomlčkou, ráčil jste mé jméno vyslovit Ztracená Nalezená, bez pomlčky,“ trpělivě vysvětlovala mluvčí, „jistě slyšíte ten rozdíl.“

Premiér Dubský se snažil přijít na to, jak vyslovit pomlčku a celou trapnou situaci ukončit. „Tohle je profesorka Stojatá,“ vzpomněl si naštěstí na bonton a otočil se na profesorku Stojatou, stojící vedle něj.

„Ach, my se přece známe,“ zavlnila se ústa, oči, kostýmek, podpatky a i zbytek jevů, tvořících dohromady Joakýnu Ztracenou-Nalezenou.

Profesorka Stojatá jen vzdychla, zavrtěla hlavou a zrak obrátila k rozšiřující se škvíře ve dveřích.

Už kráčela dolů, když chtěl premiér dát dámě z ministerstva přednost, ale pak si uvědomil, že při vstupu do zatuchlého sklepa by to patrně nebylo vhodné a tak následoval rázně kráčející profesorku a mademoiselle Joakýně nabídl rámě.

S úsměvem přijala, „pane premiére, nemohu si odpustit jistou impertinenci, ale čemu vděčíme za tak radostnou a nečekanou návštěvu?“ Zeptala se medovým hlasem ústa mluvčí ministerstva kultury a její zrak zároveň zabíjel netopýry visící na stropě.

Celá situace se premiérovi nezamlouvala. Připadal si poněkud vláčen událostmi; problém, kterému čelil, byl povahy poněkud nenadálé a stálo by za to si nad ním hluboce zamyslet a pořádně jej prodiskutovat v jeho oblíbeném klubu, při světle svícnů a se sklenkou jednosladové.

Místo toho se trmácel kamsi do podzemí spoře osvětlenou chodbou a kolem uší mu ze stropu opadávali netopýři. Měl toho právě tak dost. Rozhodl se, že bude přímočarý.

„Jdeme si s paní profesorkou Stojatou prohlédnout Hymnu. Totiž, její originální zápis, myslím. Je tu u vás, prý.“

„Ach ano,“ rozplývala se Joakýna jako Ledňáček na slunci, „je to náš nejvzácnější kousek, s radostí vám jej ukážu,“ Joakýna se zarděla, „pane premiére!“

„Hymna a první vydání Káji Maříka,“ zabručela profesorka Stojatá a zastavila se. Schodiště končilo u druhých dveří.

„Děkuji za připomenutí, kolegyně,“ usmála se Ztracená-Nalezená a ve třech okolních blocích zkyslo mléko, „jistě, první vydání Káji Maříka patří k dalším pokladům, jež skrývá náš archív, ale proč se raději nepřesvědčíte sami?“

„S dovolením,“ odstrčila profesorku, marně zápolící s klikou dveří, vyňala se záňadří drobný klíček a vsunula jej do sotva viditelné dírky. Dveře se nehlučně rozevřely dokořán a Ztracená-Nalezená pozvedla paži, „tohle je Ústřední archív Ministerstva kultury!“

Premiér Dubský a profesorka Stojatá spatřili řady zaprášených, spoře osvětlených plechových regálů, pokrytých rzí a pavučinami a táhnoucích se kamsi do tmy. V dálce se ozvalo táhlé zavití.

„To je mašel,“ mávla ledabyle rukou tisková mluvčí a vedoucí odboru archiválií, „impozantní pohled, viďte?“ rozplývala se nad řadou křivých regálů, „dějiny kultury celého národa!“

„Prý máte všechna vydání Blesku,“ ozvala se profesorka Stojatá, ale dříve, než Ztracená-Nalezená stačila odpovědět, předběhl ji premiér Dubský.

„Kdo je to Mašel?“ musel se zeptat, neboť táhlé zavití mu nešlo z mysli.

„Kdo? Spíš co!“ zasmála se Ztracená-Nalezená, která měla také akademický titul a to rovnou dva. Byla Bc. et Bc. a nebála se napsat si to na vizitku. Studovala MBA.

„Mašel je neškodný, když se mu nebudete dívat do očí, toho si nevšímejte.“

„Aha, to je nějaké zvíře?“ zeptal se premiér, jehož oči postupně přivykaly tmě.

„To zas asi úplně není,“ pravila Bc. et Bc. a lezlo to z ní jak z chlupaté deky, „prostě se mu nedívejte do očí a všechno bude v pořádku.“

„Tak co kdybychom se šli podívat na tu Hymnu,“ pravila profesorka Stojatá a vyrazila do hloubi podzemního labyrintu. Premiér měl ještě spoustu otázek stran mašla, ale Bc. et Bc. s úlevou vyrazila za rázně kráčející Stojatou.

„Proč vlastně není Hymna v Národním archívu,“ vyzvídal premiér.

„Máme málo místa,“ oznámila profesorka Stojatá věcně a svítila si mobilem do bočních chodeb, „je to dvacet třicet let,“ otočila se na Ztracenou-Nalezenou, „to jste ještě nebyla na světě, viďte, drahoušku?“ ale ta ji buď neslyšela, nebo nechtěla slyšet.

„Dělala se rekonstrukce jednoho křídla a Ministerstvo tehdy nabídlo svůj sklep k dočasné úschově knih,“ něco zaskřípělo, jak Stojatá šlápla na seschlou mrtvolu myši.

„Knihy a rukopisy se sem převezly, křídlo se opravilo, ale pak se změnila vláda a tehdejší ministr chtěl mít nějaký archív, sice malý, ale můj, říkal a smál se tomu, no já nevím...“

Premiér Dubský si vybavil tehdejšího ministra kultury, který kulturu zásadně psal i vyslovoval s kroužkem nad U. Pro jistotu nad oběma.

„Tak prostě od té doby je Hymna tady,“ dokončila ředitelka Národního archívu svůj výklad a posvítila mobilem na panelákové dveře, zazděné mezi několik tvárnic.

Cedule na dveřích původě hlásala „úklidová místnost“, někdo to ale přeškrtl a pod nápis dopsal „trezor“.

Stojatá vzala za kliku a dveře otevřela. Za veřejemi nahmatala vypínač a rožla.

Jakmile jejich zraky přivykly novému osvětlení, spatřili malou místnost, obloženou rudým sametem. Po stranách byl vyskládány nejvzácnější tisky, včetně prvního vydání Káji Maříka a kompletního Blesku. Uprostřed stál skromně osvětlený piedestal, na kterém cosi leželo, cosi přikrytého týmž rudým sametem.

V rohu místnosti bylo umyvadlo, výlevka a zašlý mop, opřený o kbelík se špinavou vodou.

„Pohleďte, Hymna!“ zvolala Ztracená-Nalezená teatrálně a strhla sametové sukno z piedestalu.

Uviděli plexisklový stojan. Abychom byli přesní, uviděli prázdný plexisklový stojan.

Zatímco Ztracená-Nalezená stále držela zvednutý cíp sukna v takřka náboženské extázi, Dubský se Stojatou se čím dál tím hlasitěji přeli, kam mohla Hymna zmizet.

Ztracené-Nalezené se jejich dialog, původně vytěsněný někam na kraj vědomí, ve chvíli její nejemanentnější transcedence, začal zdát čím dál tím srozumitelnější.

„A kde teda je, když není tady?“

„Jak to mám vědět? Copak je to moje starost?“

„A čí je to tedy starost?“

„No to je skvělá otázka! Čí je to starost? Protože já to nevím!“

Ztracená-Nalezená nevěděla, komu který hlas patří, ale pochopila z těch zvuků to, co si za pár okamžiků ověřila na vlastní oči. Hymna byla pryč!

„Hymna je pryč!,“ vykřikla náhle Ztracená-Nalezená hlasem pevným jako tón Baltických lastur, pevným, jako hroty bradavek Valkýr z Valhally.

„Ano, drahá kolegyně,“ přitakal premiér Dubský , „to víme, ale kde, drahá kolegyně, kde je?“

„Tady ne,“ uvažovala zcela logicky Ztracená-Nalezená, „musí být někde jinde,“ zamyslela se, „nejspíš bude tam,“ uvažovala nahlas s prstem u rtů, „kam ji někdo odnesl!“

„Drahá kolegyně, jsem nesmírně potěšen, že jsme všichni tři došli ke stejnému názoru,“ ujistil ji pak premiér, „ale kdo, drahá kolegyně, a kam?“

„To by měl vědět entrance manager,“ odpověděla pohotově Ztracená-Nalezená, „Archiv je přísně střežen a klíč je vydáván pouze proti podpisu, všechny záznamy jsou uloženy v databázi entrance managera.“

„Takže je má vrátný v šupliku,“ shrnula Stojatá a vyrazila zpět, „no na co čekáte,“ houkla na stojícího Premiéra.

Rychle ji dohnal a klusal v rytmu podpatků, usilovně klapajících za ním.

„Když jsme přišli, byl klíč v zámku,“ podotkla doktorka Stojatá směrem k premiérovi, pak si přiložila palec k ústům, malíček natáhla směrem od sebe a zbylé prsty zaťala. Naznačila popíjení.

„To jsem zvědavá na záznamy toho jejich entrance managera.“

Premiér Dubský ji neodporoval.

„Tam nikdo nebyl pět let,“ zavrtěl rozhodně hlavou entrance manager Vlastimil Pastík, kterému celá restaurace U nachcané báby neřekla jinak než Vlastík Pastík.

„Pět let?“ podivil se premiér Dubský.

„Pět let,“ pokýval hlavou Vlastík Pastík a stříbrné vlasy mu spadly do čela. Pravou rukou si narovnal brýle a levou promnul knír.

„To u nás skončila uklizečka, ta si tam chodila pro mop. Pak jsme najali externí firmu a ta si tam pro mop nechodí,“ Vlastík Pastík se zamyslel, „oni sem vlastně vůbec moc nechodí.“

„Ale pane Pastíku,“ usmívala se Ztracená-Nalezená nervózně, „vždyť já sama jsem tu byla přece nedávno, je to tak měsíc!“

„No to jó, paninko,“ usmál se Vlastík Pastík bohorovně zpět, „ale to je jiná, vás já znám, když jsem jdete vy, tak to podepisovat nemusíte, žejo, vy nebo pan ministr, no však jsme lidi!“

„Pan ministr?“ neudržela se Stojatá.

„No samozřejmě, však teď tu nedávno byl, že si jde pro nějaký papíry, tak co z toho budu dělat aféru, promězamě.“

To už ale pan premiér s paní doktorkou po boku kráčeli po rudě sametovém koberci, jimž bylo pokryto mramorové schodiště vedoucí k ministrově kanceláři.

Interkom zachrastěl, ale dříve, než se stačilo něco ozvat, rozrazila dveře profesorka Stojatá, následována premiérem Dubským a Bc. et Bc. Ztracenou-Nalezenou. Překvapený ministr kultury Tom Pačes zvedl zrak od notebooku, ale jak uviděl svého premiéra, jeho tvář se rozjasnila. Vstal a hrnul se mu podat ruku.

„Rudolfe, to jsou k nám hosti,“ usmíval se a podával premiérovi pravici, který ale nevypadal, že by ji chtěl přijmout.

Do dveří najednou vtrhlo jakési velké chlupaté stvoření a zamířilo přímo k ministru kultury. Začalo se mu lísat k noze.

„Mašele! Ty jsi tady taky taky! No to je dnes hostí, viďžejo!“ otočil se ministr na podivné stvoření a začal ho drbat na hlavě, „to zas Vlastík Pastík nezavřel archiv, co ty, no co ty...“

Profesorka Stojatá se významně podívala na premiéra Dubského, ale ten její pohled nevydržel a raději odvrátil zrak k Pačesovi a pravil, „Tome, musíme si vážně promluvit!“

„Cože?“ přestal Pačes drbat mašela za uchem a obrátil se zpět ke svému premiérovi.

„Ach ano, jistě, jistě,“ poté se otočil na Bc. et Bc. Ztracenou-Nalezenou, „Joakýnko, buďte tak laskava a odvěďte mašela zpět do archívu. No a vy se zatím posaďte,“ otočil se zpět na Dubského se Stojatou, „kávu? Vodu? Nebo snad něco ostřejšího?“

Předseda vlády jej umlčel mávnutím ruky, „toto je profesorka Stojatá,“ představil svoji společnici.

„My se známe,“ pravila Stojatá ledově.

„Vážně,“ podivil se Pačes, „omlouvám, se, mám špatnou paměť na jména a obličeje,“ popotahoval se Pačes za dřevěného motýlka.

„Jsem ředitelka Národního archívu, několikrát jsme spolu jednali o financování nové budovy.“

„Ale jistě, už si vzpomínám!“ roztál Pačes, „jak se máte, paní profesorko? Přiznám se, že jsem vás nečekal tak náhle, ale obávám se, že vám budu muset říci to, co minule. To víte, finanční situace státu je složitá, naše vláda zdědila státní kasu prázdnou, seznam vládních priorit je dlouhý a já se obávám, že...“

„Pan premiér už tu stavbu schválil a podepsal,“ přerušila jej Stojatá.

„Vážně?“ podivil se ministr kultury a podíval se na premiéra. Ten nehnul ani brvou.

„Tak to musíme oslavit,“ radoval se Pačes a hrnul se k sekretáři.

„Zmizela hymna,“ zarazili jej Stojatá s Dubským dvojhlasně.

„Cože?“ otočil se k nim nechápavě Pačes.

„Tome, z vašeho archivu zmizela hymna, totiž originální notový zápis hymny,“ vysvětloval Dubský Pačesovi. Ten ještě chvilku nechápavě zíral, ale pak se rozesmál.

„Ale ne, ta nezmizela, tu mám,“ zarazil se.

„Kde ji máš?“ zeptal se Dubský.

„Na bezpečném místě,“ odpovídal Pačes neochotně.

„Na jakém bezpečném místě?“ zajímalo profesorku Stojatou.

„No...,“ začal Pačes neochotně a pak zamumlal, „u sebe doma.“

„Ty máš originální zápis státní hymny u sebe doma?“ vybuchl premiér Dubský, který byl jinak velmi klidný a distinguovaný gentleman, „můžeš mně laskavě vysvětlit, proč máš originál hymny u sebe doma?“

„No tak, Rudolfe, chápej,“ drmolil Pačes nervózně, „měl jsem tu Mistra, domlouval jsem filharmonii na Státní svátek, ať zahrají hymnu, pak jsem si vzpomněl, že ji máme v archívu, šel jsem se na ní podívat a Vivka -- no znáš moji dcerku Vivien -- hraje na klavír a takové nesmysly ji zajímají, -- ale jinak je to slušná holka -- tak mě napadlo, že bych jí ji ukázal, no tak jsem si říkal, že jako ministr mám snad právo si vlastně vzít práci domů, že, běžně si tahám domů plno lejster, o jedno víc, vždyť se nic nestane...“

„Jenže ono se stalo, Tome, ono se něco stalo, z hymny zmizelo dis,“ přerušil jej Dubský tvrdě.

„Co je to za blbost?“ zarazil se Pačes, „jaké dis?“

„To není blbost, Tome,“ opravil jej premiér, „dis je nota ve třetím taktu a zmizela. Místo ní je teď v hymně pomlka. Schválně si zkus hymnu zazpívat.“

Poděšený Pačes si začal polohlasně broukat hymnu. Broukal sice falešně, ale ani falešné dis nezaznělo. Zpitomělý Pačes se zarazil.

„To je nějaká kravina. Je to vůbec možný?“

„Jak vidíš, Tome, je to možné,“ odpověděl premiér pochmurně.

„Podle profesorky Stojaté bychom měli zkontrolovat originál Hymny, zda dis nezmizelo z něj, ale to nemůžeme, protože originál hymny není na svém místě, v archívu Ministerstva kultury, ale u tebe doma!“

„Ale jistěže můžeme,“ zavrtěla hlavou Stojatá a energicky se zvedla z křesílka, „pojedem k němu domů a podíváme se.“

Vyrazila ke dveřím a oba muži ji následovali.

Většinu cesty všichni mlčeli. Najednou se premiér Dubský obrátil na Pačesa.

„Poslouchej, Tome, co je to ten mašel?“

„Mašel? Však jsi ho viděl, to je mazlík, když se mu nedíváš do očí, roztomilej. Ten nám loví v archívu myši.“

„A co to je? Nikdy jsem nic takového neviděl. To je nějaké zvíře?“

„To zas asi tak úplně není,“ ošíval se Pačes.

„A co to teda je?“ vyzvídal premiér.

„Jsme na místě,“ oznámil řidič, zastavil a všichni vystoupili.

Pačesova stavební firma začala prosperovat už v devadesátých letech a na jeho domě to bylo poznat. Věžičky, balustrády, iónské a dórské sloupy podpírající průčelí i dva kamenní lvi, kteří střežili vchod do domu, to vše neslo typické znaky raného podnikatelského baroka.

Pačes se obrátil na nevěřícně zírající profesorku Stojatou. Domníval se, že v jejím pohledu vidí obdiv.

„Pěkný dům, že? Navrhnul jsem jej sám,“ pochlubil se.

„Myslela jsem si to,“ odtušila Stojatá.

Vešli do haly vykládané mramorem. Uprostřed zurčela fontána.

„Kam já jsem tu hymnu dal. Asi bude v pracovně,“ povídal si Pačes pro sebe.

„Visí nad krbem,“ napověděla mu Stojatá. Pačes se podíval na krb, jako by jej viděl poprvé v životě.

„Vážně? Vidíte, je to ona,“ přistoupil Pačes ke krbu a sundal zarámovanou listinu, „to tam asi dala uklízečka, když tu zametala.“

Stojatá se obrátila premiéra, ten ale sklopil hlavu a zrak si skryl do dlaně.

„Tak ukažte,“ natáhla se Stojatá po hymně. Pačes ji rám podal.

Profesorka Stojatá zápis chvíli studovala a pak pak chmurně pravila, „není tam.“

Premiér překonal slabou chvilku a otočil se k ní.

„Podívejte,“ ukazovala mu, „tady, třetí takt a místo dis nic. Ani ta pomlka tam není napsaná. Dis prostě chybí v originálním zápisu. A když chybí v originálním zápisu, chybí v hymně.“

Premiér pokýval hlavou, „došlo tedy k tomu nejhoršímu. Co teď budeme dělat?“

„Co to tam dopsat?“ navrhl Pačes bezelstně. Dubský se Stojatou se na něj ale podíval tak, že raději zmlkl.

Mlčeli všichni.

Bylo slyšet jen zurčení fontány a vzdálený zvuk klavíru.

„Co je to?“ zeptala se Stojatá náhle.

„Toto?“ otočil se Pačes opět ke krbu a podíval se zálibně na tygří kůži, která ležela před ním, „to je suvenýr ze Sumatry, víte, jsem tak trochu myslivec a když jsem byl na Sumatře, tak...“

„Ne ta kožka,“ obrátila Stojatá oči v sloup, „ten zvuk! Ten klavír!“

„Aha,“ pochopil Pačes, „to je Vivka, už je nejspíš doma ze školy a cvičí na klavír.“

„A cvičí jen dis,“ řekl premiér, spíš pro sebe.

„Chcete jít za ní?“ zeptal se Pačes, ale profesorka Stojatá na jeho otázku nečekala a neomylně kráčela do patra za zvukem klavíru.

Dveře od dětského pokoje byly otevřené a všichni se nahrnuli dovnitř. Uprostřed pokoje stálo křídlo značky Petrof Mistral a u něj seděla asi jedenáctiletá dívenka, která sotva dosáhla na pedály. Když uslyšela hluk u dveří, otočila se od klavíru a jakmile spatřila otce, její tvář se rozzářila.

„Ahoj tati! Ty seš dneska doma dřív? Dobrý den,“ dodala způsobně, když si uvědomila přítomnost dvou dalších hostů.

„Vivien, miláčku, to je paní profesorka Stojatá a pan premiér Dubský,“ představil Pačes hosty své dceři, „cvičíš?“

„Chtěla bych,“ řekla smutně Vivien, „chtěla bych si přehrát pár etud z Czerného, ale copak to jde? Tati, už jsem ti několikrát říkala, že je ten klavír polámaný,“ otočila se na otce vyčítavě.

„Ale Vivi, miláčku, vždyť víš, kolik mám práce,“ omlouval se její otec.

Stojatá mezitím přistoupila k dívce.

„Ahoj Vivien, jak je ten klavír polámaný?“

„Ať zmáčknu jakoukoliv klávesu, hraje jen dis, podívejte,“ řekla Vivien a zkusmo přehrála pár not. Znělo jen dis.

„Tatínek ti nedávno donesl tyhle noty, že?“ ukázala Stojatá dívce originál státní hymny.

„Ano, říkal, že je to původní zápis, párkrát jsem si to přehrála, ale pak si je zase vzal a pověsil je nad krb.“

Premiér se přísně podíval na ministra kultury, který jen omluvně pokrčil rameny.

„A nespadly ti ty noty náhodou?“ ptala se Stojatá opatrně.

„Spadly,“ připustila Vivien neochotně.

„Já jsem ještě malá a když si chci dát noty, musím si stoupnout na stoličku, ta se otočila a spadly dovnitř. Ale nic se jim nestalo, važně!“ dodala omluvně.

„Já ti věřím,“ řekla Stojatá konejšivě a pohladila Vivien po hlavě, „a nic si z toho nedělej, podívej se na mně -- já jsem sice už dospělá, ale taky jsem malá,“ zasmála se a Vivien s ní.

Pak se Stojatá obrátila na premiéra, „byl byste tak laskav a podíval se do nástroje? Udělala bych to sama, ale nerada bych si stoupala na stoličku,“ mrkla na Vivien a ta se rozesmála.

Premiér přistoupil ke koncertnímu křídlu a nahlédl dovnitř.

„Tak co vidíte?“

„Struny. A kladívka,“ oznamoval premiér Dubský, „spoustu strun a kladívek. A...počkejte!“ zvolal premiér radostně, „vidím notu dis!“

Natáhl se do nástroje, opatrně vyndal vzácnou, přes sto devadesát let starou notu a podal ji profesorce stojaté, „zde drahá kolegyně,“ pravil obřadně.

Stojatá notu přijala a vrátila do hymny. Zápis pak postavila před Vivien, „zkusíš nám tu hymnu zahrát, Vivien?“

„Ale vždyť jsem říkala, že je ten klavír polámaný,“ protestovala Vivien.

„Třeba už nebude,“ odpověděla Stojatá.

„Tak dobře,“ řekla Vivien a začala hrát.

A klavír už polámaný nebyl a Vivien hrála moc krásně a ve třetím taktu zaznělo dis, přesně tak, jak ho tam František Škroup kdysi napsal a Stojatá s Dubským stáli v pozoru a pohnutě poslouchali, jak Vivien krásně hraje, pouze Pačes se krčil u dveří a propadal se.

Když skončilo předávání státních vyznamenání, vyšli premiér Dubský s profesorkou Stojatou ven z Vladislavského sálu a zamířili na Petřín. Posadili se na jednu z laviček a shlíželi na rozzářenou Prahu. Byl příjemný říjnový večer, jaký se někdy objeví těsně před tím, než začnou listopadové plískanice.

Mlčeli, nezbývalo toho už mnoho, co by k tomu mohli dodat. Snad jen...

„Ten Archiv Ministerstva kultury,“ začali oba, „snad by měl být navrácen pod Národní Archív,“ pravila profesorka Stojatá, zatímco premiér Dubský řekl, „byste si měli vzít zpět, drahá kolegyně.“

Oba se zarazili a rozesmáli se. Smáli se a pískali si hymnu. Ten takt s dis si s chutí několikrát zopakovali.