Vilém s Mirkou měli kapelu. Mirka hrála na bicí a Vilém na kytaru. Zpíval o jejich životě. Lidem se to docela líbilo a tak si Vilém s Mirkou prodejem triček na koncertech celkem dobře přivydělali. Jejich největším hitem byla „Snídaně“, Vilémův verš „V sedm ráno vstanu a manželka mně navaří“ se dostal i do místního rádia. Po čase si ale Mirka všimla, že jejich písničky mají jisté společné téma. Ve skladbě „Lux“ Vilém zpíval „Když čumím na bednu, tak manželka vysává a mě to ruší“, „Pavouci“ měli refrén „Zas zametá pavučiny a nemohu spát“ a v písni „Je pryč“ se Vilém s posluchačstvem dělil o myšlenku „I když je pryč, tak se zas vrátí, bude tu dýchat, bude se hýbat, vezmu si rýč, ať už je pryč.“
Mirka byla bubenice a tak držela rytmus. Přesto ji Vilémovy texty přišly zvláštní a jednou, při večeři, kterou jim uvařila jako každý večer, se jej na ně zeptala.
„Viléme, ty mně nenávidíš?“
„Jak tě to napadlo, miláčku,“ odpověděl Vilém, který zrovna myslel na jednu fanynku, se kterou strávil půlhodinku v šatně po koncertu, když Mirka prodávala trička.
„Četla jsem si tvoje texty,“ odpověděla Mirka.
„Vždyť jsou to jen texty,“ chlácholil ji Vilém.
„Ale jsou to texty o nás, Viléme,“ oponoval Mirka, která tak nebezpečně improvizovala. Jazz neměla ráda.
„Na první desce jsi zpíval, že se za mnou budeš brodit rosou ranní a teď zpíváš, jak zamčeš dveře a podpálíš dům,“ dodala.
„Ale to je metafora, Miru,“ zasmál se Vilém a dál se cpal humry, které mu Miru připravila k večeři.
„Metafora čeho?“ nedala se odbýt Miru, která tohle oslovení nesnášela.
Vilém se zamyslel, na což nebyl zvyklý.
„Toho, že tě miluju, Miru,“ usmál se Vilém a po bradě mu tekla lanýžová omáčka.
„Takže ty mě miluješ tak, že mě chceš zamčít v hořícím domě?“ zeptala se Mirka.
„Ano,“ usmál se vítězoslavně Vilém a utřel si pusu rukávem, „to je ta metafora,“ dodal a vstal od stolu.
Mirka už dál neimprovizovala, ale začala promýšlet plán. Ráda měla věci promyšlené. A připravené. Bylo ji líto, že Bach nikdy nenapsal skladbu pro bicí.
Šla do zkušebny, kterou měli ve sklepě. Chvíli bouchala do bicích, ale nebavilo ji to. Sedla si k počítači a snažila se rozvrhnout rytmus. Měla toho plné zuby. Pustila si Youtube a zrovna dávali vlka a zajíce. Vlk hrál na kytaru s jakousi psí kapelou, říkali tomu Voříšci, ale jako bubenice si všimla, že na kopáku mají napsáno Dyor Njági.
Přemýšlela, jestli je to maďarsky, protože rusky to určitě nebylo. Najednou zajíc zapojil vlkovu kytaru do zásuvky místo do vstupu pro nástroje a vlk dostal ránu. Zasmála se tomu, takový šlendrián, aby měli někde stejný konektor pro napájení a zvuk, byl opravdu k smíchu a možný snad jen v Rusku. Pak se ale zamyslela. Přešla k pracovnímu stolu, vytáhla pájku, kábl a nějaké konektory.
Uběhl týden a stáli zas na pódiu, Mirka si chystala bicí a Vilém kytaru. Otevřel mahagonové pouzdro a vyňal z něj svůj Rhodes Hammond Stratocaster 1947 podepsaný Chuckem Berrym, Georgem Harrisonem a Jožo Rážem. Zálibně se podíval, jak se nástroj leskne v světle ramp. Políbil jej a z boční kapsy pouzdra vytáhl šňůru do komba. Jeden konec zapojil do kytary a s druhým chvíli zápolil u aparatury.
„Miru, mně to tam nějak nejde strčit,“ zavolal a Mirka si pomyslela, že to od něj fanynky v backstage určitě neslyšely.
„Já nevím, Viléme, já tomu nerozumím,“ houkla na něj, „já jsem ráda, že zapojím bicí.“
Vilém pokrčil rameny. Bedňák by se jim hodil. Už se o tom párkrát bavili, ale Vilém byl vždy proti. Držel kasu a držel ji tak, že většinu pustil někde bokem, takže se do jejich napjatého rozpočtu bedňák už nevešel. Možná bedňačka, přemýšlel. Vida, konečně našel tu správnou dírku a s uspokojením do ní vrazil svůj kolík.
Od kytary.
Zapl zesilovač a hrábl do strun.
Mirka jej asi týden oplakávala a vydala Best of, dokud se o Vilémovi psalo.
Pak měla konečně klid.