„Cože to máš?“ pravil Tomáš, když Martin schoval kazetu, kterou ukazoval Michalovi, zpět do brašny.
„Souleater,“ odpověděl Martin,„to je dušoužrout anglicky,“ pochlubil se.
„Co je to za hru?“ zeptal se Tomáš.
„To není hra,“ rozhlédl se Martin kolem a zašeptal, „vysílali to o půlnoci na Vídni, nahrál jsem to na kazeťák.“
„Ty se o půlnoci můžeš dívat na Vídeň?“ zeptal se Michal.
„Naši nebyli doma a babička už spala,“ pokrči Martin rameny, „dávali Kačera Howarda, tak jsem se díval. Pak skončilo vysílání, chtěl jsem vypnout televizi a jít spat, ale blikl tam vykčiřník a že si můžeme nahrát počítačový program, tak jsem si ho nahrál.“
„Jak víš, co tam psali, ty umíš vídeňsky?“ zeptal se Michal pochybovačně.
„Rakousky,“ opravil ho světák Tomáš, „kdyby neuměl, tak by to asi nenahrál, ne?“
„Na Vídni mluví německy,“ ukončil jejich debatu Martin, „ale ta kazeta se jmenovala anglicky, souleater, dušožrout. Povídali, že si to nemáš pouštět, jinak ti to sežere duši.“
„Martine,“ zamyslel se Michal, „a proč to vysílali, když si to nemáš pouštět?“
Martin se zamyslel, ale než stačil odpovědět, přerušil jej praktický Tomáš, „A to je na Spektrum, Atari, nebo Komodora?“
„Prý na všechno,“ odpověděl Martin.
„To je blbost,“ řekl Michal, který už napsal několik dem v Basicu, „neuděláš kazetu, co jede na všem, pojďme to zkusit u mě.“
Michal měl Commodore C64 a tak se k němu vydali. Cestou si ale Martin vzpomněl, že musí hlídat sestřičku a Tomáš měl nakoupit zeleninu, takže domů došel jen Michal s kazetou.
„Píp, chrch.“
To už Michal seděl u svého počátače a jeho zelenkavý monitor téže značky hrdě zobrazoval odvážných 160 bodů na každý z dvěstsačtyřiceti řádků. Martin to nevěděl, ale tak nějak bude o dvacet let později vypadat Neo.
„Píp, chcrchlachrlochruechr...“
Něco se nahrávalo, vykreslila se úvodní obrazovka, nápis Souleater, plastické písmo, které se zmenšovalo od prvního písmene k poslednímu a kdyby to viděli právníci autorů titulků k Indiana Jonesovi, nejspíše by si brousili tužky a psali by žalobu s téměř jistým výdělkem.
S téměř jistým, neboť jak se hra dočetla do počítače, rozpixelovaná zrůdička, připomínající ducha z Ghost Busters, na kterého autoři Souleateru také neměli licenci, stejně jako na tužkybrousící písmo, poněkud potemněla a najednou vyskočila z obrazovky, skočila po Michalovi a vysála mu duši. Pak se příšerka vrátila zpět na obrazovku, z ní na kazetu, vypla televizi, počítač, Michala. Ráno vzbudila jen Michala.
Odešel do školy, odnesl kazetu, odevzdal kazetu Martinovi.
Martin dostal kazetu od Michala a odnesl si ji domů. Martin měl Atari 800 XE, nebylo mu moc jasné, k čemu mu bude Michalova kazeta z C64, ale přesto ji vložil do magnetofonu, napsal PLAY a stiskl RETURN. Ozvalo se známé chrčení a tak Michal čekal. Chrčení přestalo a objevil se se nápis, kvuli kterému by v Hollywoodu už brousili tužky. Pod nápisem byl jakýsi srandovní duch, co najednou vyskočil z obrazovky, vysál duši i z Michala a pak se klidně vrátil zpět a až do rána odpočíval, aby o půl osmé mohl donutil tělo své oběti přinést kazetu zpět do školy a předat ji Tomášovi.
Tomášovi přišlo divné, proč se jeho kamarádi Martin a Michal chovají jako zombie, ale divil se tomu jen chvíli. Občas se jako zombie chovali všichni jeho kamarádi. Zvlášť po tom, co na videu u Romana viděli ten italský horor o zombies. Byla to sranda, chovat se jako zombies. Tomáš došel domů.
Aktovku hodil do kouta, zul se a už měl kazetu v přehrávači.
LOAD a bylo tu píp chrch, píp, chrchlychrh...
Úvodní obrazovka se nahrála. Ale nebyla stejná jako u Michala a Martina, nahoře se neskvěl nápis, který vypadal jak z vlhkých snů Indiana Jonesových právníků. Pod ním nebyl usmívající se duch, co vyskočí z obrazovky a ukradne duši. Ne, celý obrázek byl posunutý, řádky na sebe nenavazovaly a občas zobrazené piely nedávaly vůbec smysl. Tomáš nevěděl proč, ale odpověď byla vcelku jednoduchá. Jeho stroj neběžel na procesoru MOS 6802, na který se dušožrout přiszpůsobil, jeho počítač používal procesor Zilog Z80, se kterým duch nepočítal. Martin měl i neměl pravdu. Souleater běžel na všem. Ale neběžel na všem stejně.
Místo toho, aby se veselý obrázek zhmotnil a vyskočil z obrazovky polykat duše, objevila se příkazová řádek s nápisem:
Co si žádáš, můj pane:
1) nadvládu nad Vesmírem
2) osvobodit Michala a Martina
3) ukočit program
Tomáš ani chvíli nepřemýšlel a stiskl klávesu 2.
Rozhodl jste se osvobodit Michala a Martina.
Nechcete raději:
1) nadvládu nad Vesmírem
2) ukončit program
Stiskněte
Tomáš stiskl return.
Nevěděl to, ale v tu chvíli se do Martina a Michala vrátily jejich duše.
Tomáš kazetu přetočil zpět, protože program přestal reagovat a tak se ho pokusil nahrát znovu.
Kazeta se zamotala.
„Promiň,“ řekl Martinovi, když mu druhý den vracel místo pásky chuchvalec plastu, magnetu a zbytků dat.
„Už ti nikdy nic nepůjčím,“ řekl Martin, který vůbec netušil, že ho Tomáš včera zachránil před věčným utrpením v sedmém kruhu pekla.
Martin s Michalem šli odpoledne na koupák a Tomáše nechali u školy.