Nadporučík Vraspír otevřel vrátka, sohl se a vstoupil. Otřásl se. Vždy ho překvapilo, jaká je v kasematech zima. Co už. Jednou je to jeho práce a musí ji něco obětovat. Sešel po schodech dolů. S každým patrem teplota o něco klesla, ale byl připraven, placatá lahvička v náprsní kapse jej zahřála. Kdyby to bylo ještě o jedno poschodí níž, pomyslel si, umrzl bych, když s flaškou zatřásl. Zasmál se podařenému vtipu, ale hned zmkl. Mihotavé světlo louče značilo, že je u cíle. Schody zde končily, chodbička se rozšířila do malé místnůstky zakončené mříží. Po jejím boku stála pryčna a na ni seděl Bezejmenný.
Nadporučík Vraspír se otřásl. Málokdo spatřil ohavnější stvoření. Bezejmenný byl bledý, jedno oko vypoulené, druhé mu chybělo, splihlé řídké vlasy se mu lepily na mokvající záda, kulhal a smrděl, panebože, jak ten smrděl, říkal si nadporučík Vraspír, ačkoliv v Boha nevěřil, tak moc smrděl. Bezejmenný se k němu přikulhal, celý se třásl a hýkal jak ve smrtelné křeči, ale nadporučík Vraspír již věděl, že je to smích.
Vzpomínal, kdy viděl Bezejmenného poprvé, bylo to už čtyřicet jedna let, chvíli po revoluci, když si Špilberská kasárna přebírali po četnictvu. „Byl tu už před válkou,“ říkal jim tehdy četník Hudema, „nechali si ho tu i nacisté, ale nemyslete si, nekolaboroval. Vždycky jen dělal svoji práci. Odemykal a zamykal, nic víc. Nikdy nic víc nechtěl,“ dodal Hudema zamyšleně. Soudruhy to tehdy moc nezajímalo, těšili se, až kobky osadí spoustou nepřátel, ale Vraspír byl zvídavý a ptal se Hudemy, jak to myslí. „Nic, chápete? Pořád je tady. Ven nevyleze. Nechce peníze, nechce jídlo. Teda, ne, že by nějak nechtěl. Prostě ho to nezajímá. Jen je tady. Odemyká a zamyká. Občas tlačí káru.“ Hudema se rozhlédl a když viděl, že zbytek soudruhů zmizel v kobkách, kam si myslel, že bezesporu patří, přitočil se k Vraspírovi, který mu byl přece jen sympatičtější. „Taky jsem takhle přišel. V osmnáctém, po revoluci. Už tu byl. Starý Schling, co se tu o to staral za Rakouska, mně ho předal, jako já teď vám. Garantuju vám, že ho taky předáte, zase po revoluci. Nic ve zlém, my se měníme, ale on, on zůstává.“
Zasmál se, ale takhle hluboko pod zemí to vyznělo poněkud nuceně. Raději se otočil na Bezejmenného. Chodící hrouda nemocí a neuvěřitelné dlouhověkosti mu pohled opětovala. Jen kývl směrem k mříži. Ne, že by se s Bezejmenným nechtěl bavit. Tedy, samozřejmě že nechtěl, ale nevyhýbal se tomu. Jen věděl, že dokud strážný sám nezačne, nedostane z něj ani slovo. Občas začal, sám to už zažil. Ale kolikrát to bylo za těch čtyřicet let? Pětkrát? Šestkrát? Přestal na to myslet, když zaskřípal klíč v zámku a mříže s rezavým rachotem otevřely. Oba vstoupili. U jedněch dveří se nadporučík Vraspír zastavil. Bezejmenný je odemkl a odchrčel zpět do své místnůstky. Uslyšel, jak žuchl na palandu, ale to už nevnímal, neboť pozoroval vězně.
U kamenné zdi visel v okovech drobný chlapík. Špinavé vlasy mu zakrývaly obličej. Byl málem nahý, jen od od pasu dolů mu visely cáry čehosi, co mohlo být kdysi v minulosti kalhotami. Takhle tam visel od snídaně do večeře, takže od čtyř ráno do půlnoci, pak jej Bezejmenný odpoutal, aby se mohl najíst a lehnout si. Cela strašně smrděla. Tělesné potřeby vykonával vězeň..., Vraspír se zamyslel. ...dle potřeby, řekl si. Vždyť jsou to potřeby, je to tak správně, ujistil se. Ale ten puch byl strašný. Napadlo jej, že tady dole vlastně nikdo neuklízí. Kam to tedy mizí, zamyslel se. Vzpomněl si na Bezejmenného. Otřásl se.
Raději se honem podíval znovu na vězně. Toho světlo louče přece jen poněkud probralo a mátožně zvedl hlavu ke dveřím. „Vraspír,“ zaskuhral. Nadporučík jen kývl hlavou. „Však my se dobře známe, pane Cibulko. Kdyby vyste si to nekazil. Mohl jste si odsedět pár let za protistátní činnost a měl byste klid.“ Vraspír se rozhlédl po místnosti. Když uviděl kbelík, přistoupil k němu a začal do něj močit. „Vždyť jsme lidi, pane Cibulko,“ říkal Vraspír a močil do kybla, „domluvme se a v tomhle kyblu bude moci být vaše moč. A kdo ví, o víkendech třeba i voda,“ otřepal úd a zapl zip. „Dnes máte zas co pít,“ řekl přísnějším hlasem, „příště nemusím být tak štědrý.“ Obrátil se chlácholivě na vězně, „tak co, Cibulko? Jste šikovný mág, to vám nikdo nebere, však i naše společnost má pro čaroděje spoustu využití. Pravda, musel byste si říkat jinak, ale na jméně přece nesejde! Jen nám řekněte, kde je váš pravý blok! Ten, co jste nám dal, tak je plný nesmyslů a já se vám přiznám, mě to uráží! Myslel jsem si, že jsme přátelé, tak hezky jsme si na Lenince popovídali, no ano, jako dva staří kamarádi, a vy že tam je ten blok, v kuchyni, tam mám všechny zápisky, jen si pro něj jděte a co?“ Z pravé holínky vytáhl Vraspír jezdecký bičík a začal s ním švihat. Opět přiostřil tón.
„Nic, Cibulko, nic! Vy jste drze napsal falešný blok, jen abyste nás zmátl! Mě ale zajímá ten pravý!“ Vraspír švihl Cibulku párkrát přes hruď, ale jen tak, aby se neřeklo. Cibulka zakašlal. „Na noc mě sundají dolů,“ zachroptěl, „vždycky si vytrhnu jeden vlas.“ Cibulka zasípěl, ale asi to měl být smích. „Ale na tom nezáleží, abych si udělal siderické kyvadélko, nepotřebuju ten vlas. Siderické kyvadélko, to je stav mysli, to nemůže agent GRU nikdy pochopit!“ Cibulka zkřivil obličej a naznačil plivnutí. Asi se o něj i pokusil, ale byl silně dehydrovaný. Pít Vraspírovu moč, které mu Bezejmenný vždy půl ukradl, mu síly moc nedodalo.
„Cibulko, Cibulko,“ povzdechl si Vraspír, „vy a to vaše kyvadélko. Ano, jsem příslušníkem Státní Bezpečnosti a jsem jim rád! Ale GRU? Proč bych měl být agentem GRU? Proč ne rovnou agentem sí áj éj? A co MI5? Jak Bodie a Doyle? Nejsem podle vás rovnou James Bond? Já a GRU? Nesmysl! Tak už toho nechte.“ Vraspír se na Cibulku opět obrátil s až otcovskou starostlivostí. „Vážně, Cibulko, chci vědět jen jednu věc, proboha! Kde je ten pravý blok? Máme ten falešný, ale kde je ten pravý? Aspoň naznačte, copak chcete pořád pít z tohohle kyblu? Zařídím vám vodu, krucinál, chlape, já vám sem propašuji i lahev Mixely, jen mně to řekněte!“
Cibulka znovu zasípal. „Řeknu. Něco vám skutečně řeknu. Včera jsem si udělal kyvadélko. Z vlasu a nehtu.“ Vraspír zpozorněl. Byl rád, že Cibulka mluví, tak jej nepřerušoval, i když věděl, že odpovědi se nedočká rychle. „Zeptal jsem se kyvadélka, jestli mám věřit agentovi GRU.“ Cibulka zachroptěl něčím, co měl být smích, ale Vraspír jej nechal. „Řetěz!“ vykřikl náhle nečekaně silným hlasem Cibulka, „řetěz přes celé Brno! Ten mě zachrání! Ano, řetěz mě vytáhne z kobky!“ Cibulka se rozesmál, ale Vraspír jen znechucen mávl rukou, „krucinál, chlape, vždyť řetěz je to, co vás tu drží,“ a na důkaz chytil jeden z řetězů, co svíraly Cibulkovy paže a zatřásl s ním. Cibulka jej ale nevnímal, smál se a dál vykřikoval, „řetěz! Zachrání mě řetěz!“ Vraspír zavrtěl rezignovaně hlavou a vydal se k Bezejmennému, ať zamkne celu. Takhle to nejde, rozhodl se, ten chlap nemůže přece pít jen moji moč, vždyť z toho blázní. Přemýšlel, co projde. „Napůl s dešťovkou,“ řekl si spokojeně, když konečně vylezl z katakomb zpět na slunce. Byl říjen, tak ho moc nebylo, ale proti podzemí to byl balzám na duši. V listopadu, kdy se vrátí, to tak příjemné rozhodně nebude, pomyslel si, když odcházel.
Tehdy ani nevěděl jakou bude mít pravdu. Když se v listopadu vracel, jacísi chuligáni povykovali na Václavském náměstí v Praze, soudruzi z milic se je snažili uklidňovat, jenže pak se do toho vložili herci a situace začala být na pováženou. Ani nechtěl domýšlet konce. Naštěstí nemusel, od toho tu byli jiní, nadporučík Vraspír měl své starosti a dnes to byl Cibulka. Tak zpět do kasemat, do smradu, za Bezejmenným. Opět jedna placatka, dopitá právě včas, když došel do místnůstky.
Bezejmenný seděl na pryčně a točil mlýnek tím, co měl tam, kde mají ostatní palce. „Brzo,“ pronesl hlasem, který zněl, jako když se mumie rozpadá na prach. Vraspír mu nejprve nevěnoval pozornost, přemýšlel nad Cibulkou, pak mu ale došlo kdo to mluví, ten hlas znal, jen jej už dlouho neslyšel. Otočil se na Bezejmenného. „Co brzo?“ zeptal se. „Brzo vás přijdou vystřídat.“ Bezejmenný se odmlčel. Vraspír se na něj nechápavě díval. „Kdo mě přijde vystřídat? Proč?“ Bezejmenný přestal točit mlýnek tím, co měl místo palců a zvedl se. Vypadalo to, jako když kyne zelené těsto. Vraspír na něj dál dotíral otázkami, ale to už Bezejmenný chrastil klíči a snažil se trefit do zámku.
Cibulka vypadal o něco lépe. Vraspír spokojeně pokýval hlavou, půl kybla dešťovky mu zřejmě prospělo. Jen aby mluvil rozumněji. „To jste ještě vy?“ zvedl k němu Cibulka hlavu. Vraspír se na něj zamyšleně podíval, „vy jste mluvil s Bezejmenným?“ Cibulka zavrtěl hlavou, „copak on mluví?“ Vraspír neodpověděl. Chvíli zkoumavě pozoroval Cibulku. Vypadal sice líp, ale stále visel bezvládně v řetězech. Zkusil to z jiného konce. „Poslouchejte, zrovna dávali v televizi Šest medvědů s Cibulkou, nehrál jste v tom?“ Rozchechtal se. Cibulka se na něj podíval. „Ne, o mně napsali knížku, O statečném Cibulkovi, nečetl jste ji?“ Vraspír zavrtěl hlavou, „to neznám, o čem to je?“ Cibulka zasípal, už to dokonce připomínalo smích, „moc poučná kniha, Cibulku zavřou, ale uteče z vězení a vypukne revoluce. Měl byste si ji včas přečíst.“
Vraspíra to přestalo bavit. „Tak dost, Cibulko, já bych si něco rád přečetl, to jo, ale vy víte co bych si rád přečetl! Váš pravý blok, chlape! Ten bych si rád přečetl! Kde je?“ Cibulka zachrčel, „a co vlastně čekáte, že v něm najdete?“ Vraspír k němu přistoupil blíž, „Cibulko, nedělejte ze mě pitomce, vy si tady vyrábíte siderické kyvadélko z vlasu a nehtu, my moc dobře víme, že jste mág, Cibulko! Co tam asi tak je, vaše zaklínadla, hrome! Máme zase zavřít vaši matku, abyste se rozmluvil? To chcete? Máme ji snad zavřít sem? Cibulko, já vás mám rád, ale jsou jiní a ti ne! Ti to klidně udělají! Tak už dostaňte rozum, krucinál!“
Cibulka se opět sípavě zasmál. „Vy komunisti jste blázni. Úplní magoři! Jaká kouzla? Jaký mág? Copak vám přeskočilo? Seznam! Je to jen seznam, vy pitomci! Seznamy jmen vás všech! Chcete je? Za týden, Vraspíre, za týden! Za týden mě pustíte a pak ty seznamy zveřejním. Dostanete svůj pravý blok, vydržte. Týden, Vraspíre, týden!“ Nadporučík Vraspír si znechuceně odplivl. Nejdřív ti šílenci v Praze, pak Bezejmenného podivná řeč a teď tohle. Co se to se světem děje? Ale co, pomyslel si, za týden už zas bude klid, pokud to nezvládnou příslušníci a milicionáři, soudruh ministr Václavík jistě pošle na Prahu tanky a on přijde za Cibulkou mimořádně dřív, ne až za měsíc, za týden příjde a vysměje se mu. Seznamy, prý! Pravý blok že jsou jen nějaké Cibulkovy seznamy! To mu tak bude věřit. Znechuceně odešel. Ale to s tou matkou nebyl špatný nápad. Zkusí to navrhnout.
Opravdu přišel za týden. Byl celý nervozní, placatek si nesl několik a přes rameno měl koženou brašnu. První placatku jako obvykle vypil cestou a tak, když došel do místnůstky, načal druhou. Bezejmenný byl nervózní z narušené rutiny, byl zvyklý, že nadporučík chodí jednou měsíčně. Vraspír jej chtěl uklidnit poplácáním po zádech a málem to i udělal, ale pak si to přece jen rozmyslel, když se na jeho záda podíval. „Přivez káru,“ poručil Bezejmennému, „máme práci.“ Položil kabelu na zem. „Než ji přivezeš, pusť mě k Cibulkovi. A dej mně klíče,“ rozkazoval dál. Bezejmenný se uklidnil, plnění úkolů jej uklidňovalo. Povinnosti a rutina. A když už mu někdo narušil rutinu, byl vděčný aspoň za povinnosti a jal se je plnit.
„Chlape, chlape,“ pronesl Vraspír, když odpoutal Cibulku z okovů, „vy se mně snažte namluvit, že nejste mág. Vždyť jste všechno veděl! Uběhl týden a co myslíte? Všechno je ještě horší! Vy vlastně nevíte, co se nahoře děje. No. A ten řetěz! Chlape, vy jste měl s tím řetězem pravdu! Víte co ti blázniví studenti vymysleli? Ale co, nechte se překvapit.“ Vraspír se rezignovaně zhroutil do kouta. „Tak kde je s tou károu? Proč na ně soudruh ministr neposlal tanky? Co s námi teď bude?“ Odmlčel se. Seděli naproti sobě a zírali na sebe. Chvíli to trvalo, než se ozval zvuk vrzajících kol. Vraspír vstal a pomohl Cibulkovi se zvednout. „Tak pojďte, čeká nás dlouhá cesta,“ řekl mu, když jej ukládal na káru. „Povezete se, jinak bychom se tam dnes nedostali.“ Vyšel ven z cely a za ním tlačil Bezejmenný káru s Cibulkou, který nevědel kam jede a proč.
Dostali se do místnosti, ze které vedlo několik dveří. „Tyhle? Nebo tyto?“ brumlal si Vraspír pro sebe. „To je let, co jsem tu byl naposledy.“ Z kasemat nevedly jen schody nahoru. Vedla z nich spousta tajných chodeb do celého Brna. Vraspír hledal tu chodbu, co vede do Bohunické věznice. Nahoře zuřila revoluce a studenti se rozhodli, že uspořádají lidský řetěz až ke vratům věznice a budou požadovat Cibulkovo propuštění. A jeho nadřízení, místo aby do těch živlů začali střílet, tak se rozhodli jim vyhovět! Nemohli jim vězně samozřejmě vydat z kasemat, to by jednak nevypadalo dobře a jednak bylo lepší, když o nich nikdo nevěděl. Proto se teď museli trmácet s károu podzemím až do Bohunic. „Půjdu do důchodu,“ rozhodl se Vraspír. „Tyhle!“ vykřikl konečně a otevřel jedny dveře. Vydal se úzkou, ve skále tesanou chodbičkou a Bezejmenný s károu jej následoval.
Nešli rychle, chodba byla úzká, cestu osvětlovala jen louč, kterou držel Vraspír v ruce a mihotající se lampička zavěšená na káře. Asi po hodině se chodba poněkud rozšířila, ale nebyli ještě v cíli, to jen dávní stavitelé udělali na cestě odpočívadlo. Mávl na Bezejmenného, ať na chvíli zastaví a dal louč do kovového madla na stěně. Vytáhl z kapsy pytlík, ve kterém byl rohlík se salámem. Když snědl půlku, podíval se na Cibulku, který se mezitím posadil. Nabídl mu zbytek rohlíku. Ten jej hltavě snědl. Z další kapsy vydal třetí plácačku, na dnešek se vybavil. Vypil půlku, pak se ještě napil a také ji nabídl Cibulkovi. Zbytek v něm zmizel stejně rychle, jak rohlík. „Teď už na tom nezáleží, ale vážně to jsou jen seznamy?“ Cibulka pokýval hlavou. „Nikdy jsem vám nelhal. Nejsem žádný mág. Siderické kyvadélko dokáže používat každý. A vážně to jsou -jen- seznamy. Důležité seznamy! Všech estébáků!“ Vraspír se na něj podíval. „Všech? A jsem tam také?“ Cibulka přikývl. „To je dobře,“ řekl Vraspír potichu. Pak se zvedl k Cibulkovi a zvýšil hlas, „Cibulko, ale slibte mně jednu věc! Teď se všechno změní. Propustím vás, předám to tu a půjdu do důchodu. Ale vy víte, že jsem vás měl vždycky rád. No, nedívejte se tak. Ale, Cibulko, ty seznamy! Pokud je někdy zveřejníte, nechte mě tam! Rozumíte? Rozhodně mě nevyškrtávejte! Všechno se změní a asi nebudeme za hrdiny. Ale chci, aby si to každý mohl přečíst, nadporučík Vraspír, příslušník StB! Chápete? Ať má můj život smysl!“ Cibulka to nechápal. Pokrčil rameny a přikývl. Vraspír spokojeně vzal louč, mávl na Bezejmenného a vyrazil. „Nadproučík Vraspír, příslušník StB. To zní hrdě,“ brumlal si.
Po další hodině dorazili do cíle. Byli ve sklepě ozářeném zářivkami. Vraspír opět odložil louč a zabušil na plechové dveře. Otevírat je ani nezkoušel, nebylo čím, klika byla jen z druhé strany. Čekal. Po chvíli se dveře otevřely a do místnostri vstoupil mladý příslušník. Když uviděl Bezejmenného s károu, otřásl se, ale jakmile spatřil Vraspíra, uklidnil se a zasalutoval, „Rotný Hlásek hlásí příchod, soudruhu nadporučíku!“ Vraspír jen mávl rukou, „dejte si pohov. Tady ho máte. Dělejte si s ním, co chcete, třeba jim ho vydejte. Řetěz, takový nesmysl!“ zavrtěl znechuceně hlavou. Pak se obrátil na Cibulku, „no slez, na co čekáš! Tak jdi! A nezapomeň, co jsi mně slíbil, jestli tam nebudu, tak si tě najdu a nepřej si mě!“ Cibulka nechápavě slezl. Hlásek na něj kývl, „no pojďte, na co čekáte!“ Cibulka se nejistě vydal za ním. „Soudruhu nadporučíku, dovolte mi odejít,“ zasalutoval. Vraspír jen mávl rukou. Když Hlásek s Cibulkou zmizeli na schodišti a dveře se za nimi se skřípotem zavřely, sňal Vraspír opět louči a otočil se na Bezejmenného. „Tak pojď, jdeme zpět. Ještě nás čeká spousta práce.“
Vydali se zpět do kasemat. S prázdnou károu ubíhala cesta rychleji. Vraspír nejprve mlčel, ale pak se otočil na Bezejmenného, „a víš, že to starý Hudema předpověděl?“ Bezejmenný jen tlačil káru a sípal, ale Vraspírovi to bylo jedno a pokračoval, „starý Hudema mně to říkal, že přijde revoluce a já tě předám zase jiným. No a vidíš, už je to tady. A víš, že mně to vlastně tolik nevadí? Vždyť je mně šedesát, stejně bych měl jít do důchodu, jestli to převezme někdo z našich, nebo ti revolucionáři, co je mně vlastně po tom?“ Dorazili na odpočívadlo, ale ani se nezastavili. „Dnes je neděle, dnes odnesou Cibulku tím řetězem na zádech, co já vím, na národní výbor? To je koneckonců jedno, prostě dnes nepřijdou. Ale zítra, to ti garantuju, zítra přijdou.“ Otočil se na Bezejmenného. „Dnes tu zůstanu. Donesl jsem si něco k jídlu a tak, uděláme dnes inventuru, ostatně, co tady budeme počítat, okovy a šváby?“ Smutně se zasmál. „Zítra jim to předám a půjdu rovnou na Leninku, zažádat si o důchod. Víš, že mně budeš chybět, ty kluku ušatá?“ Podíval se na Bezejmenného a uvědomil si, že žádné uši nemá. Zvláštní, že si toho ještě nikdy nevšiml. Bezejmenný neodpověděl, jen funivě tlačil káru zpět do kasemat. Vraspír zbytek cesty mlčel.
Když se vrátili, navečeřel se. Ze své kožené brašny vytáhl placatku a zapil ji druhou. Pak vyndal papíry, pero a razítko a pustil se do inventury. Byla krátká, skutečně tu toho moc nebylo. Pryčna, okovy, pár loučí, prázdné placatky. Škoda, že nejsou vratné, pomyslel si. Pak sklad, v něm nějaké deky, ty nebyly pro vězně, občas tu byla zima. Všechno pečlivě zaevidoval, protokoly podepsal a orazítkoval. Vzal si deky ze skladu a zachumlal se do nich. Bezejmenný si lehl na pryčnu.
Vzbudil se v šest. Bezejmenný už seděl na pryčně. Posnídal placatku. „Přijdou někdy dopoledne. Čekal bych je kolem desáté,“ uvažoval nahlas. Vstal, vzal si svoji kabelu a otočil se k Bezejmennému, „no nic, půjdu na ně čekat nahoru, rád se podívám ven. Nechceš jít taky?“ Věděl, že je otázka zbytečná a Bezejmenný na ni nijak nezareagoval, ale měl pocit, že by se měl zeptat. Vydal se nahoru.
Bylo ještě před východem slunce, ale už bylo světlo. Vzduch byl mrazivý a lahodný. Jaký rozdíl proti mrtvolnému puchu dole. Sedl si na lavičku a sledoval východní obzor. Brzy vyjde slunce. Přes mraky vidět nebylo, ale když zavřel oči, dokázal si představit, jak jej hřeje. Poslední den v práci, kdo by si to pomyslel. Ještě před měsícem by jej to ani nenapadlo. Ale byl vlastně rád. Doba se holt mění.
Po chvíli mu začala být zima. Zvedl se z lavičky a začal se procházet. Přemýšlel, že seběhne někam dolů do města na kafe, ale nerad by je prošvihl. Nečekal, že by přišli před desátou, ale co kdyby. Napadlo jej, proč vlastně dolů někdy nedonesl vařič, hodil by se. Ale co, chodil do kasemat většinou jen jednou měsíčně, na to stačila placatka. Slunce už vystoupalo na oblohu, i když přes těžký závoj mraků nebylo vidět. Sníh mu křupal pod nohama. V dálce slyšel hluk aut a šalin.
Mezi stromy uviděl tři postavy. Podíval se na hodinky. Půl jedenácté. Zasmál se a otevřel dveře. Už mu tu byla zima, tak se dolů málem těšil. Ale jen málem. Postavy mezitím dorazily. Tři vousáči v zimních bundách. „Dobrý den. Nadporučík Vraspír?“ Přivítal je. „Pojďte dál, jistě vám musí být zima,“ zval je dovnitř. Vousáči se na sebe podívali. Pokrčili rameny a následovali jej. Nabídnul jim placatku. Zavrtěli hlavou. „Budete ji potřebovat, věřte mně,“ řekl a vedl je dolů. Puch sílil. Podíval se na vousáče, kteří si zakrývali nosy šálou. Znova jim nabídl. Tentokrát přijali. „Já vám to říkal,“ zasmál se.
Byli už málem dole, když je zastavil. Vyňal z tašky papíry. „Přišli jste si to převzít, že?“ zeptal se jich. Přikývli. „Taky jsem to tu přebíral. Od starého Hudemy, to byl prvorepublikový četník. To bylo po revoluci. Po té naší revoluci,“ zdůraznil. „A představte si, že mně předpověděl, že to po další revoluci také předám. No, není to zvláštní?“ zasmál se a podal jim papíry. „Tady je inventura, můžete si všechno zkontrolovat. Podívejte, já nemám zájem dělat nějaké problémy. Chcete se tu o to starat? Prosím, je to vaše. Já půjdu do důchodu.“ Jeden z vousáčů se ozval, „o tom kam půjdete, rozhodne soud.“ Vraspír se zasmál, „jaký soud? Já jen dělal svoji práci. Vždycky jsem dělal jen svoji práci. I teď dělám jen svoji práci.“ Vraspír se na chvíli odmlčel. „Podívejte, musím vám říct ještě jednu věc, co v těch papírech není. Dole je... Hm. Někdo, kdo tu pracuje. Pracoval tu před tím, než jsme to převzali a pracoval tu i před tím, než to převzal Hudema. Pracoval tu za císaře pána a možná i před ním, ale to já nevím.“ Jeden z vousáčů se na něj podíval, „co je to za nesmysl?“ Vraspír jen mávl rukou, „to není žádný nesmysl. Prostě tu je, však sami uvidíte.“ Přemýšlel, co k Bezejmennému ještě říct, ale pak znovu mávl rukou, „tak pojďte.“
V důchodu byl už přes dva roky. Poslední dobou měl takový rituál. Jednou za dva týdny zašel do trafiky a koupil si Rudé krávo. To byly noviny, které začal vydávat Cibulka. Ano, jeho Cibulka, pomyslel si pyšně. Sedl si do parku, napil se z placatky a vytáhl dva rohlíky. Jeden byl se salámem, ten snědl. Druhý byl z minulého týdne, ten drobil holubům a přitom si pročítal seznamy, co Cibulka zveřejňoval v těch svých novinách. Musel se smát, jak se kvůli těm seznamům natrápil a teď si je může každý koupit v trafice. Zavrtěl hlavou, ulomil kousek tvrdého rohlíku, jednou rukou jej drolil a druhou obracel listy novin. Holubi se seběhli. Pročítal stranu po straně, řádek po řádku. Každé dva týdny. Ale dnes to bylo jiné. Bylo to tam. Našel, co hledal. „Nadporučík Vraspír, agent Státní bezpečnosti.“ Nadmul se jak ti holubi, co krmil. Nejraději by se rozběhl po parku a ukázal to každému člověku. Agent! Ne příslušník, ale dokonce agent! „Díky, Cibulko, nezapomněls“ řekl potichu, jen tak pro sebe a pro holuby, „díky, chlape.“