Marie šla sadem a tlačila kočárek. Byla nevyspalá, neupravená a příliš unavená na to, aby byla nerudná. Odevzdaně tlačila kočárek. Proti ni běžela vyspalá, upravená a vůbec celkově rudná žena. S airpody v uších se usmívala na okolní svět zpoza svých zrcadlových Ray Banů.Byla to Magda, Mariina spolužačka, se kterou se neviděli od posledního třídního srazu, což bylo už asi pět let.
Magda si Marie všimla. Marie si všimla Magdy. Magda se rozesmála a nadšeně běžela Marii vstříc. Marie se unaveně usmála a snažila se přežít fyzický příval Magdiných emocí. „No ahoj Marie, mysme se tak dlouho neviděly co ty tady kde ses tu vzala no a co tohle to je tvoje ani se nepochlubíš to je ale pěknej chlapeček je to chlapeček že jo cha cha no ten je roztomilej a jak se vlastně jmenuje?“
Zatáhlo se. Udeřil hrom. Nejprve v dáli a pak blíž. Nakonec udeřil blesk těsně vedle kočárku. Z nebe se ozval smíšený sbor v mollové tónině.
DA
MI
EN
Magda se usmála. „To je ale krásné jméno,“ zašvitořila, „no pojď ty sem, potysem, úplnej tatínek.“ Otočila se na Marii, „poslouchej holka, kdo je vlastně tatínek?“ usmála se a její zuby se zaleskly v raním slunci; Marie si povzdechla. Pak se ji protočily panenky a bělmo zrudlo. Zvrátila hlavu dozadu a na krku ji naskákaly žíly. Rozevřela ústa a vypadalo to, že se dáví, ale jakmile ji z úst vyletěl netopýr, dávení přestalo. Černý netopýr přiletěl před Magdu. Vznášel se ve výšce jejich očí a měřil si ji svýma zelenýma očima. Otevřel zobák, který měl místo tlamičky. „Je to syn Lucifera, Světlonoše, Padlého Anděla a Pána Pekel,“ zaskřehotal netopýr a rozpadl se na prach.
Magda vytřeštila oči a dala se ruku na ústa. Pak vyprskla. „Teda poslouchej holka,“ smála se, „tak ty a,“ nedořekla a podívala se opět na dítě. Chlapeček se tvářil jako Měsíc, jenž už čtyři a půl miliardy let musí sledovat Zemi a nemůže odvrátit tvář. Jeho temné oči bez duhovky a bělma na ní zíraly jako dvě bezedné studny plné zmaru a beznaděje. Magda se usmála, poslala mu pusinku a zatřásla chrastítkem, které viselo na okraji kočárku. Marie opět nabyla vědomí a přepadla ji nepřekonatelná slabost. Vší silou se držela madla kočárku, aby neupadla. Po chvíli se vzpamatovala natolik, že se potřebovala držet již jen jednou rukou. Podívala se na Magdu.
„No úplnej tatínek,“ švitořila zatím Magda a posílala chlapečkovi vzdušné polibky. „A čím ty budeš kluku, no?“ Damien se v kočárku posadil. Odkašlal si a znělo to, jako když trouchniví rakevní víko. Zaznělo něco, snad praskot drcených lebek, ale byl to jen hlas, jenž vycházel z útrob kočárku, „stanu se pánem Světa. Skončím dějiny a lidstvo uvrhnu do poroby. Nastolím vládu Pekla nad Vesmírem. Pak plivnu Bohu do tváře a kopyto si očistím o jeho plnovous,“ prorokoval Damien temně.
„A jak roztomile žvatlá,“ rozplývala se Magda. Marie utrápeně vzdychla. Ozvala se nevtíravá melodie plná pozitivních emocí. Vycházela z Magdiných hodinek. Magda zvedla zápěstí a prohlédla si zdroj zvuku, Chytré hodinky ji jemně upozorňovaly, že by měla pokračovat v běhu. Podívala se na Marii, ukázala prstem na hodinky, pokrčila rameny a rozesmála se. „Promiň holka, musím zas běžet, ale kluk je to krásnej, moc ti závidím, musíme se někdy potkat,“ ale to už zase běžela. Marie se podívala za ní, Chvíli zírala a na nic nemyslela. Pak vzdychla, utřela si čelo a začala dál tlačit kočárek.
Opodál umřelo koťátko.