Vyrabím andělské krystaly.
Je to dřina, ale baví mě to. Většinu času trávím v dílně, ale občas, když je někde nějaký trh, nebo esoterický festival, vypnu lis, sbalím hotové krystaly a jedu prodávat.
Lidé se dívají, občas si někdo nějaký koupí, to je dobře, musím z něčeho žít, občas se někdo zastaví a ptá se.
„Kde ty krystaly hledáte?“ ptají se obyčejně.
Vždycky mě to trošku urazí.
„Nikde je nehledám, já je vyrábím.“
Vezmu jeden do ruky, prohlížím si ho a povídám.
„Vidíte třeba tenhle? Třicet andělů jsem musel ulovit a vylisovat. Třicet! Víte, co dá za práci ulovit jednoho? A na tento jich padlo třicet. A to nemluvím o lisovaní! Narvat třicet andělů do lisu není jen tak! Vzpírají se! Skučí! Paní, tohle nikde nenajdete, to musíte vyrobit!“
Někdo se jen zasměje a prohlíží dál, někdo se nevěřícně podívá.
„To myslíte vážně?“
Profesionální čest mně nedá.
„Samozřejmě, že to myslím vážně! Lovím anděly a lisuji je, abyste si mohli koupit andělské krystaly! Práce je to náročná, ale mně baví.“
Někdo se s tím spokojí, někdo ale je občas i proti.
„To jste se zbláznil? Lisovat anděly?“
„Jak bych z nich asi vyrobil krystaly? Tlak! Potřebujete tlak!“ odpovím.
„Vy lisujete anděly? Skutečné anděly?“ zhrozí se někteří.
„A z čeho asi myslíte, že jsou andělské krystaly? Z kapradí a mýdlové pěny? Ne, paní, andělské krystaly jsou z andělů. Vezmete anděla, vylisujete ho a máte andělský krystal.“
Obyčejně se sice zhrozí, ale neodejdou.
„Pravda, z jednoho anděla je malinkatý krystal. Ty, co tu vidíte, tak zaručuji, že neobsahují méně, než třicet andělů!“
„To je strašné!“ zoufají, „barbarské!“ durdí se.
„Co by na tom bylo barbarského,“ oprávně se ohradím, „nelisuju psy nebo kočky, lisuju anděly.“
„No právě!“
„Podívejte, víte, co je to anděl? Anděl, to je éterická bytost sfér, neobdařená ani fyzickým tělem, ani duší.“
„Oni nemají duši?“ podiví se většinou.
„No samozřejmě, že nemají! Andělé nemají ani duši, ani fyzické tělo, zvířata nemají duši, jen tělo, pouze člověk má duši i tělo. Takže anděl necítí při lisování bolest ani fyzickou, ani duševní.“ Přesto kvílí, ale to většinou nedodám.
„Aha, to jsem nevěděla.“
„Anděl je posel Boží. A pokud jeho poslání spočívá v tom, být slisován do krystalu, kdo jsem já, abych mu v jeho poslání bránil?“ rozhodím rukama bezradně.
„To je pravda,“ zamyslí se, „tak víte co, já bych si jeden vzala.“
„Rozumné rozhodnutí,“ pokývám hlavou, „patnáctset korun.“
Někdo hned zaplatí, někdo se zhrozí, „patnáctset? Za tak malý krystal?“
„Paní, v tom malém krystalu máte nejméně třicet andělů! To je padesát korun za anděla! Padesát korun, když nepočítám práci a ostatní náklady! Ukažte mně, kde najdete anděla za padesát korun!“
„To si asi nikde,“ připustí.
„Ano, to asi nikde. Jestli nechcete anděla za pajcku, prosím, bežte si koupit nějaké kamení, co mají vedle. Asi si prostě anděly nezasloužíte.“
„Já to tak nemyslela,“ omlouvá se a platí.
A tak prodám další andělský krystal. Nevím, k čemu to lidem je, ale prodává se to celkem dobře.
A pak jedu domů a zase musím lovit anděly, abych měl co lisovat.